„A je to. Nejde to.“ Typicky česká argumentace proti boji s ruskou pátou kolonou

A navíc, dodávají druhým dechem spolu části „antiestablishmentového establishmentu“, „to ani ze zákona nejde“.

Demokratická veřejná debata je v každé zemi velmi důležitá. Má však, jako leccos jiného, své základní parametry, které nelze překračovat bez vážného rizika zničení demokratického zřízení. Hlavním takovým parametrem je oprávněný implicitní předpoklad, že partner v diskusi jedná v dobré víře, tzn. usiluje o vyřešení konkrétního problému, nikoliv o likvidaci demokracie samotné.

Existuje ovšem řada příkladů extremistů, kteří typicky využívali nebo dosud využívají demokratický rámec právě jen proto, aby s pomocí možností, které jim poskytuje, demokracii zničili. Takto vždy postupovaly evropské komunistické strany orientované na Moskvu, a to až do chvíle, kdy některé z nich v reakci na srpen 1968 přistoupily na platformu tzv. eurokomunismu.

To znamenalo, že přijaly rámec západní liberální demokracie již nikoliv jako pouhý vítaný prostředek k uchvácení neomezené moci, ale jako legitimní parametr pro nenásilnou politickou soutěž. - Ovšem v momentě, kdy tohle udělaly, přestalo být zřejmé, jaký ještě existuje zásadní rozdíl mezi eurokomunisty a sociálními demokraty.

Zatímco v Itálii přivedl fašisty k moci Mussoliniho pochod na Řím, v Německu nacisté po neúspěšném pivním puči zvolili raději formálně parlamentní cestu. Vzhledem k povaze jejich ideologie, propagandistickým heslům, vyjádřením předních představitelů i pouliční „argumentaci“ v podobě teroru SA ale bylo od počátku jasné a nepochybné, že cílem veškerého snažení je rozvrátit demokracii a změnit ji v diktaturu.

Vést „svobodnou debatu“ s českými komunisty, kteří mj. svého času zaslali do Pchjongjangu gratulaci k testu termojaderné bomby a po „bolševizaci“ ve 20. letech minulého století téměř vždy stáli proti demokratickému Západu, na straně východních despocií, je z pohledu demokratické diskuse zcela kontraproduktivní. Cílem této nereformova(tel)né strany není „vylepšit“ českou demokracii, ale vrátit se v nějaké formě k politickému systému, který tu existoval před listopadem 1989 a otočit kormidlem zahraniční politiky na východ.

Podobně s různými vandasy a dalšími ultrapravičáky a neonacisty, jejichž subjekty z podstaty věci směřují k potlačení práv a svobod občanů, nemá cenu vést veřejnou debatu - protože ani u nich neplatí předpoklad, že diskutují v dobré víře. O žádnou lepší demokracii jim nejde. Jde jim o žádnou demokracii.

S novými extremistickými proruskými subjekty typu strany PRO se to ovšem má obdobně, jako s právě zmiňovanými případy. Obhajování a propagace genocidního ruského režimu usilujícího ozbrojenou akcí o likvidaci ukrajinského národa se v principu neliší od takových klasických extremistických projevů, jako je například propagace nacismu či popírání holokaustu. A vyhlášený cíl PRO, kterým je „odvolání vlády“ vzešlé z legitimních demokratických voleb na základě akce agresivní menšiny ve veřejném prostoru, ovšem také rozhodně nesměřuje k „vylepšení“ demokracie.

Akce strany PRO by ovšem bylo snadné zakázat, tak jako jsou čas od času běžně zakazována extremistická shromáždění. Lze tak ze zákona učinit například tehdy, jestliže účel shromáždění je protiprávní, tj. směřuje-li k výzvě popírat nebo omezovat osobní, politická nebo jiná práva osob pro jejich národnost, pohlaví, rasu, původ, politické nebo jiné smýšlení, náboženské vyznání a sociální postavení nebo k rozněcování nenávisti a nesnášenlivosti z těchto důvodů, nebo dále dopouštět se násilí nebo hrubé neslušnosti, případně jinak porušovat ústavu a zákony.

Shromáždění, na němž se se symboly Ruska, jeho války proti Ukrajině a dokonce i wagnerovských teroristických zabijáků demonstruje za „odvolání“ legitimní vlády, není ve skutečnosti ničím jiným než chabě zakrytým pokusem zbavit miliony spoluobčanů práva vybrat si vlastní politickou reprezentaci. Místo takového výběru organizátoři prosazují „právo ulice“, tj. „oprávnění“ rozhodovat o politice státu na základě pociťovaných mindráků a nezvladatelné osobní agrese.

Dále, pokud by snad účel akcí spolků typu PRO nebyl předem dostatečně jasný (což si rozhodně nemyslím), lze již svolané shromáždění rozpustit v případě, že během jeho konání vyšly najevo výše zmíněné okolnosti normálně odůvodňující jeho zákaz. Případně lze takto postupovat v případě, že se shromáždění podstatně odchýlilo od oznámeného účelu („demonstrace proti bídě“) nebo panuje důvodné podezření, že jej účastníci hodlají využít k páchání trestných činů (viz např. útok proruského davu na budovu Národního muzea).

Diskutovat s komunisty a neonacisty o „vylepšování“ demokracie nedává smysl. Ale zrovna tak nelze směřovat k „vylepšování“ české demokracie zapojováním subjektů zcela viditelně napojených na ruskou destabilizační kampaň proti ČR do veřejné debaty.

V tomto případě může mít veškerá debata jediný účel: důrazné sdělení, že dokud účastníci proruských akcí usilují o demontáž demokratického zřízení a zahraniční orientaci na Moskvu, prostě se s nimi nikdo a nikdy „normálně“ bavit nebude.