Článek
Umělá inteligence už lidem slouží k falšování fotografií. Může být však také použita k falšování vědeckého výzkumu. A učitelé nahlas vyslovují obavy, že oblíbená forma školního testování, psaní esejů, je vyřízená, protože robotická zařízení dokáží vytvořit „úvahový“ slovní salát za několik málo sekund.
Objevují se ovšem generální katastrofické prognózy, podle nichž AI údajně během pár let nahradí čtvrtinu až polovinu dnes pracujících zaměstnanců. Při pohledu na minulé předpovědi tohoto typu, nebo případně jiné věštby z rodu „prostá prolongace stávajícího trendu“ (kdy že vlastně japonská ekonomika přerostla tu americkou?), je ovšem dobré aplikovat značnou dávku předběžné skepse.
V polovině 70. let minulého století proroci postmodernismu hlásali, že rozšíření dostupnosti počítačových terminálů povede k nových formám lidského osvobozování. Stalo se tak samozřejmě dávno před tím, než internet zahltil fenomén řetězových e-mailů a než sociální sítě byly algoritmicky nastaveny tak, aby amplifikovaly především „alternativní názory“ a obecně dezinformace.
Chovatelé dobře vědí, že na samém počátku bývají všechna štěňátka rozkošná a roztomilá, včetně pouliční směsky bernardýna s jezevčíkem. Teprve když poněkud odrostou, začínají postupně odhalovat svou skutečnou podobu a podstatu.
Zahrádkáři zase velmi dobře znají situaci, kdy je nesmírně obtížné rozeznat sotva klíčící sadbu od plevelu, který roste spolu s ní, a nevytrhat kvůli němu právě to, co hodlali na záhonku pěstovat.
„Začátek je doba, kdy je třeba pečivě dbát o co nejpřesnější rovnováhu,“ zní nabádavá úvodní věta sci-fi bestselleru Franka Herberta Duna. Jenomže v samotném začátku je také nesmírně těžké rozeznat, v čem by měla nějaká příští rovnováha vůbec spočívat. Právě proto se tak často stává, že pozorováním začátku dospívají proroci modernity a postmodernity k naprosto zavádějícím závěrům.
Co si představují jako rozvinutou formu věci, kterou sami pozorují ve stavu pouhého zrodu, nakonec vypadá zcela jinak a zpravidla také daleko méně „převratně“, než si původně mysleli.
Pokud jde o umělou inteligenci, už nyní můžeme při troše pozornosti zahlédnout některé její limity. V řadě případů namísto zpracování seriózních informací šíří čísi dojmologie a drby, na které prostě narazila a okamžitě je beze všeho použila. Schopnost kritického hodnocení zdrojů jí absolutně chybí.
Velmi tak připomíná velrybu Abyrlev z letitého animovaného seriálu Trnkova studia Zahrada. Ano, tu, které dědeček, než po zakoupení kocoura náhle zemřel a zanechal dům i zahradu zcela bez dozoru, na mnoho let dopředu předplatil všechny možné časopisy, aby se vzdělala.
Abyrlev, jak se sama chlubí, prostudovala více než šest a půl tuny vědomostí, ale když se od ní chtějí kluci nechat před koncem školního roku přezkoušet, je zcela zřejmé, že jí úplně uniká kontext informací, s nimiž pracovala - a často tedy, ač nesmírně sečtělá, tvrdí neuvěřitelné hovadiny.
Asi jako ChatGPT, pokud jí zadáte úkol, který by namísto polovičatého rešeršování již existujícího obsahu vyžadoval samostatný přístup.
Podobně sledujeme na překladovém softwaru, že sice postupně odstraňuje některé chyby, avšak stále jich zbývá dost a dost na to, abyste v žádném případě nemohli nikde použít surové výstupy libovolné překladové aplikace bez pečlivé následné korekce člověkem, který ví o práci překladatele a obou použitých jazycích mnohem více než automat.
„Ta velryba je ale…“, začne jeden z Trnkových pohádkových kluků po bezhlavém útěku od jezírka pod bezem. „Neříkej to, sprostý slova se říkat nemají!“, okřikne ho dotčeně nejmenší, ještě než stihne doříct větu.
Nás ale snad nikdo okřikovat nebude, takže můžeme uzavřít: Velryba Abyrlev vyškolená četbou Mateřídoušky a Malého čtenáře je ale skoro stejně nekompetentní, jako přeceňované a do nebe vynášené dosavadní modely umělé inteligence.
