Článek
V noci na čtvrtek selhala jednání o odvrácení války, která se snažily na poslední chvíli zprostředkovat Čína a Saúdská Arábie.
Vysoce postavený představitel pákistánské armády sdělil agentuře AP, že si jeho země vyhrazuje právo odpovědět na íránský útok na místě a u příležitosti dle vlastního uvážení.
V noci přišly zatím nepotvrzené zprávy o údajných prvních pákistánských náletech na íránské cíle v okolí města Saravan v provincii Sistán a Balúčistán.
Pákistán má v aktivní službě 560 000 vojáků, zatímco Írán 420 000. Také prakticky ve všech ostatních parametrech je napadená země vojensky silnější než islamistický režim v Teheránu. Kromě toho experti odhadují, že pákistánské strategické síly disponují nejméně 170 jadernými hlavicemi.
Jakého pitomce by mohlo vůbec napadnout zaútočit na silnějšího souseda s jadernými zbraněmi a očekávat, že si to nechá líbit stejně, jako si útoky na „své“ území nechává líbit íránský pucflek Asad v Sýrii? Kdo by dopustil, aby obdobně napadený Irák předložil stížnost Lize arabských států a s její podporou se obrátil na Radu bezpečnosti OSN?
To přece nedává žádný smysl, co říkáte?
Takovou polízanici musel rozpoutat jedině americký brouk v Sorosově žoldu - protože jestli to nebyl on, nic podobného by se přece nemohlo stát.
***
A teď už vážně.
Nejstručnější možná odpověď na to, proč jsou na pořadu pákistánské nálety na íránské cíle, zní: Američtí prezidenti Obama a Biden darebácký režim v Teheránu neuvěřitelně rozmazlili. Začal si proto nakonec myslet, že mu na mezinárodní scéně projde doslova vše. A každý, kdo se má za nezranitelného, dříve, nebo později nakonec udělá fatální chybu.
Obama s Bidenem strašně stáli o pofidérní dohodu ohledně íránského jaderného programu, známou pod zkratkou JCPOA. Všechno ostatní - imperiální expanzi prostřednictvím íránských proxies, vyvražďování sunnitů v Sýrii, únosy občanů západních států a vymáhání výkupného, vraždy „nepohodlných“ Íránců na Západě či krádeže strategických vojenských technologií - mělo být Íránu velkoryse odpuštěno, pokud jen se bude držet vytoužené smlouvy.
Jenže fanatici v Teheránu se dohodou necítí sebeméně vázáni, po Trumpově vypovězení už se k ní nikdy nevrátili. A kromě toho dospěli k názoru, že se jich všichni na prohnilém Západě, který přece tak ochotně platí výkupné za rukojmí, nesmírně bojí a na žádnou z jejich agresívních akcí nepřijde žádná odpověď, kterou by museli brát vážně.
Jinak řečeno, mohou v klidu sponzorovat pogrom palestinských militantů v Izraeli ze 7. října, útok Hizballáhu na severní Izrael, ostřelování mezinárodní lodní dopravy v Rudém moři svými klienty v Jemenu, do toho iráckými proxies napadat americké základny v regionu a mezitím ještě usilovně pracovat na jaderné bombě. Přitom se nestane nic, co by stálo za řeč, protože z nich „Velký satan“, tedy USA, má strach.
Írán dnes patří ke čtveřici klíčových protizápadních revizionistických mocností, spolu s Ruskem, Čínou a Severní Koreou. Ve vztahu k Rusku a Číně bývá často zanedbáván či podceňován, povaze jeho teokratického režimu se příliš nerozumí. Živena bývají zcela nevhodná srovnání tohoto fanatického zřízení s prohnilým a zpohodlnělým pozdním komunismem.
Ve skutečnosti je íránský režim z celé čtveřice revizionistů zdaleka nejdrzejší, nejzákeřnější a z hlediska posledně zmiňované metriky tedy také nejhnusnější.
Těžko říci, ve které hlavě se poprvé vylíhla pomýlená představa, že Američané mohou vztahy se zločinným režimem urovnat a přenechat mu celý region k dispozici pro imperiální hrátky.
Každopádně tento projekt skončí ještě o dost dříve, než odejde Bidenova administrativa do výslužby. Veškeré snahy „deeskalovat“ spory s mulláhy totiž vedly jen ke stále větší odvaze eskalovat vlastní agresívní akce Teheránu.
V okamžiku, kdy i do značné míry služebný Irák po útoku na kurdskou enklávu jde se stížností na svého sponzora do OSN, je nad slunce jasnější, že ten, kdo v Íránu kalkuluje rizika zahraničních ozbrojených akcí, se už úplně urval ze řetězu.
A to ani nemluvím o ne zcela nulovém riziku, že raketový útok na Pákistán mohl vyvolat nekonvenční reakci napadeného.
Teheránský režim se tak náhle téměř všem, kromě svých zapřisáhlých fanatických příznivců, konečně jeví jako to, čím doopravdy je.
Nesmírně nebezpečný mezinárodní hráč, který své expanzívní ambice zcela odbrzdil - a zaslouží si přinejmenším obnovu stejných sankcí a systematické mezinárodní izolace, v jakých se nacházel, než si jej pošetilý Obama vybral pro nerealistický projekt „politického odkazu“.
