Článek
Na počátku transformace před 30 lety byli Rusové bohatší než lidé v (téměř) všech východoevropských zemích bývalého impéria. Nyní jsou v průměru chudší než všichni ostatní. Ze dvou hlavních důvodů: Za prvé, je tu hloubka krize v roce 1990. Neméně důležité je však i za druhé, neschopnost růstu po roce 2009. Putin nejprve selhal v hospodářském rozvoji, až pak začal válku, upozorňuje Konstantin Sonin.
Všimněte si prosím, že mezi ekonomickým propadem v Rusku a začátkem masivního zbrojení existuje pokud ne přímá souvislost, tedy alespoň zřetelná korelace. Rusko se nezačalo ekonomicky dostávat do červených čísel po roce 2014, když na něj Západ uvalil polovičaté sankce za anexi Krymu a invazi v Donbasu. Konec putinského modelu ekonomického „rozvoje“ nastal již o pět let dříve.
Zvláštní roli v celém procesu „reimperializace“ sehrál bývalý ministr obrany Anatolij Serďukov (2007-2012). Po obtížích, které ruská armáda zaaznamenala při intervenci v malé Gruzii, se pokusil zefektivnit organizaci ruských ozbrojených sil, zmodernizovat je a přizpůsobit strukturu předpokládaným úkolům „boje s terorismem“ a omezených intervencí v „blízkém zahraničí“.
Serďukov měl v plánu zrušit až 200 000 tabulkových míst pro postsovětské důstojníky a vykořenit korupčnické poměry z akvizičního procesu zavedením konkurenčního prostředí. Narazil na zběsilý odpor staré gardy a nakonec jej nahradil neschopný Sergej Šojgu, který jí naopak jde na ruku. Za Šojgua se také vrátila sovětská divizní organizace, evidentně určená k rozsáhlým operacím proti velkým státním aktérům.
K porážce Gruzie nikdo žádné tankové divize, natožpak armády, nepotřeboval.
Pokud někdo dodnes nezaregistroval, že se Rusko připravovalo na éru velkých dobyvačných válek přinejmenším od Serďukovova sesazení v roce 2012, že se o tom v ruských médiích po léta otevřeně píše, různí autoři zvažují možnosti, jak zničit tu kterou západní zemi a armádu, pak těžko pochopit, kde vůbec bere nezměrnou drzost vyjadřovat se k tématu, o němž se nenamáhal zjistit z ruských zdrojů ani ta nejzákladnější fakta.
Existovaly různé koloniální modely. Ten nizozemský například dokázal z minima obsazeného území vyzískat maximální profit. Ruský model však byl - a dodnes zůstává - jeho pravým opakem. Rusové nedokážou pořádně rozvinout ani svou vlastní metropoli - a své kolonie vždy především plenili a vylupovali. To se dodnes nezměnilo. V předvečer totální invaze na Ukrajinu se o tom opět zcela otevřeně rozepsal hlavní architekt Putinovy ukrajinské politiky a dlouholetý přední kremelský ideolog Vladislav Surkov. Podle něj je hlavním účelem vojenské expanze Ruska do zahraničí „exportovat chaos“.
Ruský imperialismus hodlá docílit stavu, kdy své vlastní neřešené a v podmínkách současného politického systému neřešitelné problémy hodí na bedra sousedům. Svůj „lidský odpad“ z věznic a příslušníky kolonizovaných etnických menšin, které plánuje zničit a vyhubit, poslal dobývat cizí území, kde naopak ukradl 100 000 ukrajinských dětí. Z jakékoliv formy obhajoby této hnusné praxe se alespoň poněkud normálním lidem musí zvedat žaludek.
Stále se ovšem vrací „argument“, že prý Rusko „nemělo jinou možnost“, než napadnout Ukrajinu.
Tento „argument“ je v jistém ohledu postaven na skutečné situaci.
Patologický ruský imperialismus, který vede vlastní zemi ke stagnaci a záhubě, skutečně nemá žádnou jinou možnost jak pokračovat, než záměrně vyvolat Ragnarök a kochat se svým „majestátním zánikem“.
Tím se pozdní výhonky sovětského systému reprodukovaného pohrobky KGB v Kremlu konečně blíží vizi svého duchovního dvojčete, německého nacismu.
Boj s tímto zlem, stejně jako v případě nacistů, rozhodně nemá žádnou „chytrou“ alternativu.
A bezpochyby se ani neobejde bez obětí.
Čím déle a čím více se tyto oběti budeme snažit „pragmaticky“ obcházet, tím budou nakonec větší.
Tento článek také vyšel na webu Britských listů (blisty.cz)
