Článek
Ačkoliv premiér drží původní vládní linii antibabiš, mezi spolustraníky to kvasí zcela jinými úvahami. Kongres tyto plány na chvíli odsunul do pozadí, nakonec však rozhodnou volební kalkulace a zájmy jednotlivých frakcí uvnitř ODS.
V minulých měsících jsme slýchali například Jana Zahradila nebo Marka Bendu přimlouvat se za vládní spolupráci s ANO. To, že Babiš ze svých koaličních partnerů systematicky ždímá voliče a nevratně je ničí, této skupině politiků zřejmě nevadí. Snad se domnívají, že by oni sami starého estébáka nespecifikovaným způsobem přechytračili. Upřímně řečeno, zrovna u zmíněných jmen tomu věří málokdo.
Eurovolby však do plánování potenciální budoucnosti české politiky vnesly nové impulsy. TOP09 a KDU-ČSL v koalici neoslnily, zatímco výkon STANu přes Rakušanovy „spanilé jízdy“ v regionech nevzrostl. Piráti dokonce nesvedli ani prodat práci, kterou v Evropském parlamentu nesporně odvedli, a těžce propadli. Hovořit v jejich případě o volební kampani lze snad jedině v parodickém duchu.
„Ježíšujícího“ Ferjenčíka před trapností zachraňuje jen fakt, že se o něm brzy zcela přestane mluvit. Stejně jako si záhy nikdo nevzpomene na „rady“ voličům Pirátské strany, koho je a není vhodné na kandidátce kroužkovat. Gregorová si své křeslo bohatě zasloužila a jako politička „umí“; jenže to je za její stranu teď vše. Nadlouho – a možná navždy.
Oposmlouva 2.0?
Hlasy, podle nichž antibabišovská koalice znamená pro ODS „kouli na noze“, už neutichnou – a po komunálních volbách nejspíš ještě zesílí. Nastane další kolo lobbování za „pragmatickou“ alianci s ANO, v jejíž prospěch se bude argumentovat mimo jiné Babišovými vztahy s Orbánem, pro trumpisty v ODS adorovaným politickým hrdinou. Vždyť paralyzovaná protibruselská V4 by mohla regenerovat jako V3, bez proevropského Tuskova Polska. A na místo Varšavy má šanci nastoupit třeba otevřeně proruská vláda Svobodných ve Vídni.
Hlavní překážkou zmíněného směřování největší vládní strany zůstává premiér. Po kongresu se jeho pozice předsedy strany jevila jako pevná, jenže to nemusí platit věčně. Eskalující kauza kampeličky může přitížit nad rámec dosavadních výtek. Zcela bez ohledu na to, že Fiala zřejmě neudělal nic víc, než poslechl „přátele“ a vložil úspory do instituce, jíž se měl raději velkým obloukem vyhnout.
Obraz „jednotné prodemokratické fronty“ pěti stran už nějaký čas trpí obtížnou uvěřitelností. Nedůslednost Pekarové-Adamové a Rakušana ve věci deagrofertizace státu přitom rychle bledne ve srovnání s přízemními úvahami některých kruhů v ODS. Pozorujeme, že obranná linie demokracie bohužel nevede mezi demokratickými a antisystémovými stranami. Klíčová dělící čára je patrná zcela nedostatečně a ve skutečnosti se táhne napříč vládními subjekty, zejména tím nejsilnějším. Snahy udržet se proti tendenci k iliberální degeneraci postkomunistických režimů (Maďarsko, Slovensko, Slovinsko, donedávna Polsko) mají vážnou konkurenci v „pragmatických“ úvahách o mocenském vlivu a penězích na případném novém mocenském půdorysu. A Fialovy kroky typu sbližování s italskou postfašistickou premiérkou pozici důsledného obhájce demokracie proti populistům také zrovna neposílily.
Kalkul začíná říkat, že šábnout se s Babišem o stát by mohlo ODS přinést více stranických prebend než pokračující spolupráce s dosavadními partnery. Nový předseda – například jihočeský hejtman Kuba – by pak zastřešil změnu kurzu směrem k oposmluvním (fakticky velkokoaličním) vodám, které někdejší Klausova strana dodnes zná nazpaměť.
Paso doble pre troch?
Nicméně na obzoru je i další, dokonce ještě lákavější varianta. Zahradil se ve stopách Klause seniora tulí k Turkovi a trvá na tom, že vhodným partnerem pro ODS má být právě on. A Vondra dokonce spatřuje „programové shody“ na straně osoby, která žádný reálný politický program nepředložila.
Výsledky eurovoleb samozřejmě nelze mechanicky přepočítávat na možné zisky v příštích parlamentních volbách. Nicméně i tak lze říci, že trio ANO-ODS-zapřisáhlí motoristé by mělo šanci dosáhnout na nadpoloviční, možná dokonce ústavní většinu. Tím by se otevřely dveře k zásadním změnám v českém politickém systému. Orbánův obraz, který kouká z každé podobné taškařice jako potkan z kanálu, přitom dává tušit, jakým směrem by se tyto změny v Babišově režii ubíraly.
A ještě jedna poznámka. Bývalý sociální demokrat a nyní člen SPD Foldyna hovoří o orbánovském světonázoru své strany, který jej spojuje nejen s Turkovými traktomotoristy, ale také s komunistkou Konečnou.
Divit se však není čemu. Představa, že současnost budeme věčně popisovat politickými kategoriemi z 18. století, je neudržitelná. Dnešní politika se v prvé řadě rozpadá na příznivce otevřené a uzavřené společnosti, na tábory kosmopolitů a etnonacionalistů.
Přitom nenávist k politickému liberalismu a globalizaci jsou dvě staré známé sestry v triku, k nimž se zpravidla nakonec přidává i třetí – malá, hnědá, tváře divé, pod plachetkou osoba.
Nepřátelství k otevřenému světu v menší či větší míře, dříve nebo později nakonec otevírá dveře stigmatizaci odvěkého symbolu „vykořeněnosti“ v podobě karikovaného a obludně stereotypizovaného Žida – tedy starému známému evropskému antisemitismu.
