Hlavní obsah
Názory a úvahy

Existuje patologický antikomunismus?

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Najdete je v Moje sledované na tomto webu nebo na Seznam.cz.

Foto: chilita 007 / Creative Commons / CC-BY-SA / https://creativecommons.org/licenses/by-sa/2.0/deed.en
23. 12. 2022 8:00

Antikomunismus – odmítnutí orientace na východní despocie sledované ve jménu „systémové alternativy“ – rozhodně nepředstavuje nic anachronického, jak se snažili tvrdit levičáčtí revizionisté.

Článek

Rozšířená Putinova invaze na Ukrajinu ve svých důsledcích rozhodla v Česku letitý spor „o smysl antikomunismu“. Třebaže někteří tvrdili, že prý jde o boj s čímsi dávno uzavřeným, z omylu jsou nakonec usvědčeni ve světle prací Záviše Kalandry ze 30. let minulého století. Ty totiž už za „moderním“ ruským bolševismem odhalily ruský imperialismus vědomě pokračující v carské tradici.

Díky zaslepenosti Edvarda Beneše ve vztahu k SSSR nemuseli čeští pohůnci Moskvy nastolovat okupační režim tak zjevným násilím, jaké bylo třeba použít proti západně orientované veřejnosti v ostatních státech obsazených koncem 2. světové války Rudou armádou. To ale na podstatě proruského koloniálního režimu nic zásadního nezměnilo. Že mnohým zapáleným soudruhům přesto trvalo ještě dalších dvacet let, než si s příštím příjezdem „osvoboditelů“ plně uvědomili, která bije, vypovídá spíše o jejich (ne)schopnosti vidět věci, jak jsou, než o nějaké unikátnosti československé verze stalinismu.

Údajná specifičnost československého komunismu spočívala ve skutečnosti zejména v neuvěřitelném rozsahu iluzí, které si jeho proponenti dělali o podstatě vztahu ke koloniální velmoci. Dubčekovo vedení se v roce 1968 snažili před invazí opatrně varovat jak János Kádár, tak Josip Broz Tito – lídři dvou komunistických režimů, kteří už museli sami čelit ozbrojené konfrontaci s Moskvou. Teprve příjezd tanků ale definitivně připravil Dubčeka, jehož rodinu kolonistů Sověti před válkou podvodem okradli o veškerý majetek, také o sbírku iluzí ohledně sovětského komunismu.

Být antikomunistou v tomto kontextu znamená plně si uvědomovat, že politika místní komunistické strany stála po 99 % trvání její existence ve službách moskevských pánů. A že tedy nikdy nemohla být řeč ani o nějakém českém eurokomunismu – politice evropských komunistických stran, které odmítly proruskou orientaci a nikoliv jen z taktických důvodů přijaly liberálně demokratické politické zřízení svých suverénních států.

Být antiantikomunistou pak až příliš často znamená trpět nezvladatelnou touhou po libovolné „alternativě kapitalismu“, o níž by si dotyčný mohl dělat iluze. Trpět touhou podobnou jakési slepé politické zamilovanosti, která člověka disponuje k přehlížení imperiálního, zločinného a zotročujícího charakteru takových „alternativ“. Bláhovou touhou, jakou si levičáci bojující za skutečnou emancipaci nemohou dovolit.

Neexistuje však přece jen ve vší té kritice antikomunismu nějaké zrnko pravdy, které bychom měli brát vážně?

Zřejmě ano. Tam kde je antikomunista připraven do krve hájit ultrapravicové diktatury páchající obdobné zločiny jako komunistické režimy, kde slyšíme, že prý diktátoři Franco, Salazar nebo Pinochet byli „lepší“ než bolševici, a tedy byli v právu, nezbývá, než podle individuální nátury buď pokrčit rameny, nebo si zaťukat na čelo.

Podobně jako mezi křesťany existuje určitá část věřících, která se neustále nutkavě snaží vymítat ďábla, aniž by jí přišly na mysl jiné priority, také mezi patologickými antikomunisty nalézáme představu, že komunismus je největším nebo dokonce jediným opravdovým politickým zlem. Ve svatém tažení těchto inkvizitorů potom zanikají všechny nuance a zbývá jen beznadějná tma fanatikovy mysli, v níž jsou všechny kočky černé.

Ve znamení této patologie bohužel letos probíhá v Česku část kampaně doprovázející volbu prezidenta. Na Andreji Babišovi, který je jako oligarcha v těžkém střetu zájmů, trestně stíhaný a který během premiérování přesvědčivě prokázal, že je naprosto schopen a odhodlán aktuálně škodit, jako by byl nejhorší fakt, že na samotném počátku kariéry spolupracoval s komunistickou StB. A v této podivně pokroucené optice se dokonce některým jeví Babiš jako lepší kandidát na prezidenta než jeho konkurent Petr Pavel, který „prý“ tenkrát dělal ještě horší věci!

Namísto debaty o velmi nedávném manažerském selhání Danuše Nerudové při kšeftování s doktoráty pro zahraniční studenty na Mendelově univerzitě zní stále dokola vymyšlená historka o „agentu Pávkovi“, proti němuž má být Nerudová v dětství „disidentsky“ studující angličtinu (!) příkladem ryzího charakteru.

Říká se, že země, které se neustále zabývají minulostí, nemívají žádnou budoucnost. Je na tom hodně pravdy. Minulost je jistě třeba zpracovat, vyvodit z ní příslušné lekce, ty nezapomenout – a pokračovat dále. Antikomunistická inkvizice se svou hluboce pokřivenou perspektivou, v níž se mladická blbost Petra Pavla před více než třiceti lety doteď jeví nekonečně důležitější než všechno, co ten člověk udělal kdykoliv potom, však ztroskotává na neschopnosti uvědomit si jakákoliv jiná rizika a hrozby než ty, na něž nastavila svou do minulosti zahleděnou jednorozměrnou optiku.

V takových případech antikomunismus spíše než zásadovým postojem zavání vážnou diagnózou.

Tento článek také vyjde na serveru Britských listů (blisty.cz)

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Reklama

Související témata:

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít psát. Ty nejlepší články se mohou zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz