Článek
Saúdská Arábie kvůli událostem v Gaze zmrazila historický proces normalizace diplomatických vztahů s Izraelem. Pro Izrael mimořádně důležité napravování vztahů s arabskými státy se tak ocitlo ve slepé uličce. Ještě než IDF případně dosáhne draze zaplaceného taktického vítězství nad Hamásem v Gaze, Íránci už mohou oslavovat jistý strategický zisk.
Za tento zisk zřejmě zaplatí zničením jednoho ze svých proxies, islamistické teroristické organizace Hamás. Avšak teoreticky vzato, v Teheránu mohou být spokojeni. Koneckonců Hamás v síti íránských poskoků nepatřil k nejdůležitějším, ani k nejloajálnějším - a existují v ní mnohem významnější aktiva.
Nicméně je spolehlivě doloženo, že existují plány na mnohem širší konflikt, které zahrnují zapojení dalších proíránských bojůvek a zaštiťují se tradičními zahraničněpolitickými cíli íránské islamistické teokracie - zničením židovského státu a „osvobozením“ Jeruzaléma.
Kromě stranické milice syrských „sociálních nacionalistů“ už byl zaznamenán také příjezd iráckých proíránských milic do Libanonu. A na severní frontě už se také střílí, byť zatím spíše sporadicky. Izrael dosud reagoval zničením dvou hlavních syrských letišť, přes něž byli ozbrojenci v Libanonu zásobováni íránskými zbraněmi.
Americká námořní úderná skupina v čele s letadlovou lodí USS Gerald R. Ford má ve východním Středomoří za hlavní účel odradit Hizballáh a další íránské proxies přítomné v Libanonu od zahájení invaze do severního Izraele - řečeno tradičním jazykem, „lokalizovat konflikt“. To by mohlo být velmi důležité, protože výzvy různých aktérů, včetně libanonské vlády, aby se Hizballáh držel stranou, evidentně nemají žádný efekt. Jenže ani Američané nemusejí být úspěšní.
Teď bude ze všeho nejvíce záležet na tom, nakolik si Teherán věří. Zatím z jeho hlediska šlo vše dobře, ba hladce. Avšak jestliže si íránští islamisté začali myslet, že „nastal čas“ naplnit dlouhodobé cíle a zahájit válku za zničení Izraele, mohou v eskalaci konfliktu pokračovat a nasadit do něj další ze svých figur. Už ne pěšáka Hamásu, ale dámu Hizballáhu, střelce iráckých šíitských milicí, věž jemenských Húsiů… Podle toho, nač se budou cítit.
Hledat s mikroskopem lokální příčiny týden starého vražedného útoku palestinských islamistů na Izrael a přičítat ho vnitřní dynamice palestinsko-izraelských vztahů znamená ignorovat, že historicky vzato byli palestinští militanti po většinu své existence figurkami v rukou mocnějších hráčů usilujících o destabilizaci Izraele. Gaza bývala dlouho egyptským vojenským předpolím. Dnešní prezident palestinské autonomie Mahmúd Abbás je dlouholetým ruským agentem. Palestinci mají neomylný instinkt postavit se v každém lokálním konfliktu Blízkého východu na špatnou stranu - například v r. 1991 za iráckého diktátora Saddáma Husajna - a zaplatit proto ze všech zúčastněných zdaleka nejvíce.
To se ani v případě Hamásu nijak zásadně nemění. Jeho hlavním vojenským sponzorem je Írán, finanční a politickou podporu mu poskytují zejména Katar a Turecko. Výpad z Gazy provedený minulou sobotu nedává z hlediska samotného Hamásu žádný smysl, pokud je zvažován mimo kontext rozpoutání velkého regionálního konfliktu a zastavení procesu normalizace arabsko-izraelských vztahů.
V pátek večer bylo zahájení izraelské pozemní invaze do Gazy na americký nátlak z humanitárních důvodů o osm hodin odloženo. I tak ale operace v severní části pásma začnou ještě tento víkend.
Libanonský Hizballáh se už před několika dny nechal slyšet, že v případě zahájení pozemního útoku na Gazu vstoupí do války. Izrael vzkázal, že prý v takovém případě v Sýrii zlikviduje Asada a definitivně přeruší íránské zásobovací trasy do Libanonu.
Jestli je v plánech íránských jestřábů nespokojit se s podkopáním izraelsko-saúdských smiřovaček, ale zajít ještě mnohem dále, dozvíme se to nejpozději počátkem příštího týdne.
Tento článek také vyšel na webu Britských listů (blisty.cz)
