Článek
Interně NATO odsouhlasilo záměr v podobě 2 % HDP vydávaných členskými státy na obranu už v roce 2007. Oficiálně se k němu členské země zavázaly na welšském summitu v roce 2014. Velká část z nich ale ani takřka deset let poté závazek stále neplní.
Původním smyslem stanovení takového cíle bylo rovnoměrně rozložit náklady na obranu v celé alianci. Američané po 11. září 2001 vydávali na zbrojení značné částky, Evropa naopak „boj s terorismem“ pojala jako příležitost rozpustit klasické větší konvenční jednotky a počítat nadále s nasazením nejvýše praporu (cca 900 mužů). Mnohé země se také téměř zbavily těžké výzbroje potřebné na potenciálním evropském válčišti.
Z pohledu tehdejších USA, které sledovaly na jedné straně prohlubující se technologické zaostávání evropských armád (přinejmenším od zlomu století), na druhé pak jejich faktické rozpouštění, dávalo smysl požadovat nějaký výdajový cíl.
Z pohledu dnešní evropské obrany se však jedná o metriku vyloženě nešťastnou. Místo aby záměr obranných opatření byl definován příslušnými kapacitami a schopnostmi, ten hlavní se prostě scvrkává na utrácení.
Jenomže masivně utrácet můžete například tím způsobem, že vypíšete efektivní tendr na nejlevnějšího dodavatele pušek pro armádu nejmenované baltské země. Anebo lze stejnou částku vynaložit na nákup příslovečného jednoho kusu elektricky vyhřívaného záchodového prkénka strategického bombardéru.
Pokud máte cíl „hodně utratit“, v důsledku to přece vůbec neznamená, že utrácíte rozumně.
Takové příklady vidíme aktuálně v České republice, kde ministryně obrany pokračuje v trendu nastoleném předchůdcem a stále častěji nakupuje vybavení pro Armádu České republiky bez řádného výběrového řízení. Bohužel - protože nejde o to pořídit toho co nejvíce za co nejméně peněz - takový postup je naprosto možný.
Deklarovaný cíl utratit 2 % bude dosažen v nemalé míře díky praxi, která zvyšuje cenu nakupovaného vybavení nade všechny rozumné meze.
Jedním z ilustrativních příkladů, který jde ovšem za exministrem obrany Metnarem, je několikanásobně předražený nákup kulometů Minimi v počtu necelých 1 000 ks za 1,5 miliardy korun. Kdyby nebylo parazitního prostředníka nákupu, existovala možnost pořídit za stejnou částku zhruba 5 000 kulometů.
A to se vyplatí, že ano?
Jestliže má Evropa 6-10 let na přípravu k potenciální konfrontaci s Ruskem - na to, aby byla vojensky a politicky dost silná a ruskou agresi odstrašila - neefektivní akviziční mechanismy sledující cíl „hodně utratit“ jí v tom ani dost málo nepomáhají.
Naopak, jedná se vlastně o účinné šidítko: Lidé sice mají zhusta pocit, že se „obrana řeší“, ale ve skutečnosti efektivita investic bývá vysloveně propastná. Jako v případě zmiňovaného nákupu kulometů, nebo obdobně předražených a původně i vysloveně poruchových útočných pušek Bren.
Pokud NATO přežije příští americké prezidentské volby, bylo by třeba zavést úplně jinou hlavní metriku. Nikoliv finanční, ale kapacitní. Záměr vybudovat v té a té zemi tolik a tolik brigád, tolik a tolik bojových letek s moderními letouny, nakoupit tolik a tolik munice.
Dosud tomu často bylo tak, že západní armády nakupovaly v nedostačujících počtech značně předražené hračky, zatímco zásoby munice vůbec neodpovídaly potřebě odstrašit vážně míněný útok. A dokonce už neexistují ani průmyslové kapacity pro zajištění takových obranných potřeb.
To dnes bohužel názorně vidíme na Ukrajině.
Mělo by se to změnit co nejrychleji.
Zatím ovšem nic ani přibližně takového bohužel není k vidění.
Budík nadcházející evropské bezpečnostní krize tiká - nicméně příští česká vláda vedená ANO ho dokonce nejspíš úplně zaklapne.
