Článek
Zástupci a advokáti veřenoprávních médií u nás bohužel trpí značnými iluzemi ohledně šíře jejich společenského vlivu a oblíbenosti. Skutečnost je ale poněkud tristnější.
Existují přinejmenším tři skupiny obyvatel, které tato média prakticky vůbec nesledují a nemají k nim žádný vztah - tím spíše je pak ani náhodou nepovažují za nezbytný nástroj udržení informovanosti a kvality veřejné debaty v rámci systému liberální demokracie.
První skupinou je relativně málo početná menšina zastánců alternativních životních stylů. Sociologické studie už od 90. let ukazují, že dochází k poměrně spolehlivému protínání skupiny zastánců záměrné skromnosti s těmi, kdo doma nevysedávají kolem televizní obrazovky. Zpravidla takoví lidé televizní přijímač nevlastní a po dlouhá léta televizi nesledují. Podobně jsou na tom s rozhlasem.
Za druhé jsou tu mladí lidé, pro něž i platformy jako Facebook (vzniklý v roce 2004, tedy teoreticky relativně „moderní“) představují rezervoár zaprášených fosílií, s nimiž už nemají nic společného. Tím spíše pak mladší lidé hromadně opouštějí klasickou televizi a rozhlas. Jsou zvyklí se jako spotřebitelé chovat daleko aktivněji a autonomněji, než odpovídá pasivnímu sledování seznamu pořadů, který sestavil kdosi jiný a který jim předepisuje, kdy musejí být „na drátě“.
A konečně tu máme skupinu „alternativních pravdařů“, kteří chovají k veřejnoprávní televizi a rozhlasu nikoliv snad distanci a lhostejnost, ale přímo zavilou nenávist. Speciálně ČT je pro ně už dlouho symbolem „systému“, obviňují ji ze „soustavného lhaní“ a touží po jejím kompletním přeprogramování podle svých vlastních preferencí, případně po jejím zrušení.
Dosud tomu bylo tak, že jste jako mediální spotřebitelé měli na výběr. Kdo nechtěl sledovat televizi, prostě si nekoupil přijímač a z titulu jeho nevlastnění nemusel platit televizní poplatky.
Teď se však nové vedení ČT ve spolupráci s vládou rozhodlo situaci radikálně změnit. Placení koncesionářských poplatků se od ledna 2025 vyhnou pouze extrémně chudé domácnosti plus osoby, které ze všech elektronických zařízení vlastní tak maximálně obyčejný tlačítkový telefon - tedy nejspíše jednočlenné domácnosti osamělých seniorů. Všichni ostatní musejí platit, ať už televizi sami sledují, nebo ne.
Jak jsem zmínil výše, zdaleka ne všichni, kdo sami nesledují televizi, jsou nutně nepřáteli veřejnoprávní ČT s jejím stárnoucím poolem uživatelů. Mnozí z nich věc až doteď prostě brali tak, že se jich téma netýká a nemusejí se jím tedy nijak zabývat.
Arogantní rozhodnutí zpoplatnit nediváky/neposluchače, opentlené „argumenty“, že „přece každý nějak“ na veřejnoprávních médiích participuje, a že „jsou důležitá pro demokracii“, má značný potenciál změnit lhostejnost nepublika v jednoznačně negativní emoci.
Přitom ohánění se tím, jaké systémy financování veřejnoprávních médií fungují nebo nefungují jinde, nemůže chování televizní lobby sebeméně dodat na přesvědčivosti. Specifický český kontext opakovaně prokazuje, že různá o sobě „rozumná“ opatření a instituce, které jinde bez problémů fungují, u nás naopak z různých důvodů těžce nefungují.
Ve Švýcarsku mají fungující přímou demokracii, ale v České republice najdeme pod stejným označením jen zástěrku vůdcovského principu ve straně komerčního fašisty. V řadě západních zemí funguje zaměstnanecké vlastnictví, ale nejnablýskanější podobný příklad v ČR, deník Právo, byl ve skutečnosti autoritativně řízen komunistickým šéfredaktorem Porybným a nedávno sám sebe prodal Seznamu. Není problém v jiných zemích nalézt fungující družstevní sektor, zatímco v ČR film Vlastníci nezobrazuje snad nějakou parodii způsobu fungování místních bytových družstev, ale spíše ještě skutečnost lehce přikrašluje. V řadě demokratických států dobře funguje institut ombudsmana, leč u nás máme místo něj Křečka v noční košili. Atd., atd., atd.
Pokud zkrátka někdo chce prosadit nějakou novinku, musí v Česku vždy nejdříve zvážit „národné špecifiká“ a vliv tohoto kontextu na zamýšlené změny. Jinak velmi akutně hrozí, že nad výsledkem nakonec hořce zapláče.
„Nové“ vedení ČT se ve spolupráci s vládou rozhodlo nabídnout populistické opozici nablýskanou náhradu politického tématu, která se na rozdíl od jiných podobných témat dotýká prakticky všech. Andrej Babiš se bude nyní kolem tohoto totemu usilovně v křečích svíjet až do příštích voleb. Jeho „řešení“? Platit ČT z daní a fakticky ji tak podřídit libovůli politiků.
Jeho instinkt mu napovídá, že na tématu televizních poplatků může nasbírat ještě další hlasy lidí, které vláda právě naštvala. Kterým dosud byl osud ČT v zásadě jedno - a klidně „pragmaticky“ kývnou na to, že než by na ni přispívali z vlastní kapsy, raději ať ji platí státní rozpočet.
Místo k zajištění finanční a politické nezávislosti veřejnoprávní televize chce Babiš navrhované změny využít k finálnímu demagogickému útoku na veřejnoprávní média.
A díky omezenosti televizní lobby má pravděpodobně slušnou šanci uspět.
Tento článek také vyšel na webu Britských listů (blisty.cz)
