Článek
Progresívne Slovensko nakonec výrazně zabodovalo pouze v v Bratislavě a okolí, Košicích a Skalici. Do podoby příští vlády tak bude moci mluvit jedině v případě, že by se Ficovi pokus o sestavení vlády nezdařil. Tomu však nic nenasvědčuje.
Hlavním poučením ze slovenského průšvihu je, že pokud necháte dezinformační ekosystém ve své zemi po léta volně působit natolik „velkoryse“, že třetina obyvatelstva pod jeho vlivem postupně uvěří nesmyslům na úrovni „teorie ploché Země“, vážně tím ohrozíte samotnou možnost racionální politické debaty i strategické zájmy celé společnosti.
Druhým poučením je, že pokud coby samozvaní obránci demokracie upřednostníte vlastní ego a ideologické katechismy před funkční a zodpovědnou politikou ve prospěch většiny voličů, tak jako to udělaly klíčové postavy minulé slovenské politické vlády, otevřete dveře k moci predátorům Ficova typu.
Třetí lekci můžeme pro domo formulovat tak, že se Andrej Babiš vynasnaží v příští volební kampani co nejvíce napodobit právě Roberta Fica. Tím ovšem nemyslím, že by se expremiér chopil politické rehabilitace Gustáva Husáka, což by v ČR představovalo podstatně těžší úkol než na východ od Moravy, nebo že by se také stal otevřeně antisemitským.
Babiš I, který působil v politice před nástupem Fialova kabinetu, se nicméně podobně jako Fico I (vládnoucí do skandálu s vraždou Kuciaka a Kušnírové v roce 2018) pokoušel udržet určitou proevropskou a prozápadní image, tvářit se, že se svou soukromou populistickou partají řízenou na vůdcovském principu vlastně patří mezi zavedené evropské stranické rodiny.
Ale teď, podobně jako Fico, i Babiš odkládá veškeré zábrany, aby místo vypáraných vycpávek z děr už trčela jen nahá touha po moci dosažené za každou cenu.
Argumentovat tím, jak se Fico I snažil vypadat a fungovat před odstavením od moci, a popírat tím to, co říká a dělá v současné době, je zhruba stejně moudré jako klást rovnítko mezi Babišovu image z roku 2019 a tu současnou. To nejmenší, co lze k věci říci, je, že Fico I a II i Babiš I a II, tyto následné podoby dvou postkomunistických autoritářských populistů, spolu po létech v mnoha ohledech zásadně nesouhlasí a navzájem se popírají.
Připomeňme také, že svého času i Miloš Zeman účelově použil „proevropské“ stylizace, která je v případě jeho politiky prosazované v posledních deseti letech kariéry zcela absurdní. Nebo že maďarský premiér se zjevným záměrem cíleně zabránil pokusu opozice podmínit vystoupení z EU referendem, ačkoliv mnozí chytráci stále tvrdí, že se Orbán „bez peněz z EU neobejde“.
Totéž nyní naši milí nechumelisté opakují o Ficovi.
A nejpozději za dva roky nepochybně začnou tvrdit to samé o Babišovi.
Kdo by proboha mohl uvěřit, že se nějaká členská země EU, řekněme třeba Británie, nepříčetně sama nasměruje na cestu k úpadku i ztrátě mezinárodního významu tím, že z organizace, z níž získávala značné prostředky i výhody a která zesilovala její vliv, potrhle vystoupí?
Tento článek také vyšel na webu Britských listů (blisty.cz)
