Článek
Posuňme se za hranici povrchního srovnávání zdánlivě podobných konstelací a podívejme se na věc blíže.
Pro Británii a Irsko bylo působení teroristů z různých militantních skupin nárokujících si název „Irská republikánská armáda“ jistě nesmírnou zátěží. Na druhé straně jde ale také o proporce. Během třiceti let teroristických aktivit pod hlavičkou IRA (1969-1999) zahynulo na obou stranách zhruba 3 500 osob, přičemž samotná IRA zabila kolem 1 700 lidí, z toho 500-600 civilistů.
Ozbrojený výpad vedený z Gazy 7. října naproti tomu zaznamenal za jediný den nejméně 1 400 obětí na životech, přičemž velkou většinu představují izraelští civilisté.
K dosud uvedenému tři stručné poznámky. IRA, ať už si o ní jinak myslíme cokoliv, prováděla teroristické akce na pozadí snah dosáhnout konkrétních, omezených politických cílů. To pro Hamás absolutně neplatí. Jeho cílem není nic menšího než zničit celý Izrael, který neuznává a označuje za „sionistickou entitu“. IRA nikdy neplánovala zničit Británii nebo povraždit všechny Brity. Ne tak Hamás.
IRA se velmi často chovala k civilistům zcela bezohledně, přesto ale nebyli jejím primárním cílem. Zabila mnohem více příslušníků britského ozbrojeného personálu než neozbrojených občanů. To také výrazně kontrastuje s počínáním Hamásu.
A konečně je tu ještě otázka rozsahu vraždění. Kdyby IRA podnikla masovou vraždící akci, při níž by zlikvidovala 1 400 britských občanů, vesměs civilistů, žádná vláda v Londýně by s ní nikdy nemohla vyjednávat o nějakém politickém řešení. Musela by setrvat u ozbrojeného násilí až do jejího zničení.
***
IRA představuje osobitý irský fenomén, často nechápaný. Nicméně i naprostý laik si při povrchním studiu problematiky musí všimnout, že existovalo přinejmenším osm různých významných organizací, které si pro sebe nárokovaly označení IRA.
Jako v kdekterém jiném spolku osazeném Iry to měli i šéfové irských teroristů coby autority nesmírně těžké. Neustále čelili kritice, opozici a nekončícím frakčním bojům.
Jen proto bylo v jisté fázi, když IRA přišla o podstatnou finanční, ozbrojenou a zpravodajskou podporu bývalého východního bloku a ocitla se v úzkých, možné, aby ve vnitřních tahanicích zvítězila právě frakce, která měla zájem uzavřít s Brity mír.
Není to arci nutně žádný definitivní stav a vlastně už více jak dekádu existují náznaky, že se může znova změnit k horšímu, nicméně podobné úvahy ponechám za rámcem tohoto textu.
Nic z uvedeného absolutně neplatí pro Hamás. Ten je jednoznačně ideologicky motivovaným islamistickým monolitem, kde frakce nemají většího významu. Doufat, že se Hamás změní, může být stejně naivní, jako bylo v Íránu doufání ve změnu nesenou liberální částí elity během Zelené revoluce v letech 2009-2010.
Takové plané naděje vyrůstají z ignorování či neznalosti toho, jak fungují přísně disciplinovaná islamistická uskupení a jak je v nich reálně distribuována moc.
***
A konečně, ve hře je také otázka, zda jediným problémem stojícím v cestě „míru“ v Izraeli a Palestině je pouze teroristický Hamás.
Ve světle informace, že výpadu ze 7. října se zúčastnilo nejméně deset různých palestinských organizací z Gazy, od islamistů až po komunisty, se takový pohled na věc stává neudržitelným.
Zatímco IRA se vždy potýkala se specificky „pluralitním“ vnitřním prostředím, s nevraživostí jednotlivých figur a sklonem ke štěpení, Hamás, jenž své oponenty v Gaze vyvraždil nebo je vyhnal, kolem sebe shromáždil jednotnou „národní frontu“, jež za ním stojí „pevně a nerozborně“ až do hořkého konce.
***
Až tedy uslyšíte pokřikování chcimírů ohledně toho, že „v Severním Irsku to šlo“, nenechejte se opít rohlíkem.
Dokonce i mezi teroristou a genocidním teroristou pořád ještě existuje nepřeklenutelný rozdíl.
