Článek
Neustávající útoky Íránem sponzorovaného a zásobovaného hnutí Hizballáh v říjnu loňského roku vyhnaly ze severu Izraele nejméně 80 000 obyvatel. Mezinárodní média se však o této „drobnosti“ zmiňují spíše okrajově, obvykle v poznámkách k poznámkám z propagandisticky nafouknuté kauzy v Gaze. Západní politici a představitelé morálně zbankrotovaných mezinárodních institucí o kauze hovoří ještě méně či rovnou vůbec. Spíše se nepřetržitě tváříme, že jediným palčivým problémem Blízkého východu, pokud ne rovnou celého světa, zůstává izraelská operace proti Hamásu.
Mnohé skutečné i předstírané ignoranty proto nepochybně k nepříčetnosti rozlítí, jestliže se Izrael pokusí vyhnat (pro)íránské milice za řeku Lítání, kde mají podle rezoluce Rady bezpečnosti OSN číslo 1701 z roku 2006 být - nebo dokonce potáhne na Bejrút, aby tam změnil poměr politických sil v neprospěch íránských proxies.
Než se ale zaposloucháte do hysterického jódlování islamistům stranících pokrytců, zkuste prosím odpovědět na jednu prostou otázku: Jak se má podle vás Izrael zachovat v situaci, kdy nepřetržité útoky z území sousedního státu učinily část jeho teritoria prakticky neobyvatelnou a desítky tisíc lidí připravily o domovy? Jak dlouho ještě je třeba čekat v situaci, kdy po osmi měsících Washingtonem předepisované zdrženlivosti není řešení ani o krok blíže, než bylo v říjnu loňského roku?
Jakmile v nejbližších dnech dojde ke zničení posledních kvazipravidelných jednotek Hamásu v Rafě, můžeme očekávat definitivní přesun pozornosti izraelských ozbrojených sil na sever. A až/pokud k tomu dojde, může to přinést v dosavadním vývoji války výrazné změny. Nebo dokonce radikálně transformovat celou situaci na Blízkém východě.
Teherán je nepochybně připraven obětovat v boji proti Izraeli palestinského pěšáka Hamásu. Těžko se ale smíří se ztrátou věže Hizballáhu, která mimo jiné chrání bok dámy v podobě Asadovy Sýrie. Existenční ohrožení hlavního zahraničního miličního nástroje islamistického impéria s téměř 100 % jistotou povede k přímému zapojení Íránu do konfliktu, v němž (s výjimkou jediného raketového útoku) až dosud nechával za sebe bojovat jen a jen prostředníky.
Představa Washingtonu, že dokáže „deeskalovat“ konflikt, který je pro Izrael existenční, by po vypuknutí pozemní operace v Libanonu definitivně vyletěla komínem. A nezbylo by nic jiného než definitivně opustit impotentní dědictví Obamovy proíránské politiky.
Mnozí v Teheránu a v arabském světě s ohledem na průběh války z roku 2006 věří, že by Hizballáh dokázal Izraelce v přímém vojenském střetu porazit. K tomu ovšem nutno dodat, že stejné přesvědčení s největší pravděpodobností nesdílí samotní velitelé libanonských šíitských milic.
Těm až dosud vyhovovala stávající situace, tedy pohraniční válka nízké intenzity. I v ní sice Hizballáh utrpěl vážné ztráty, zejména během posledních týdnů, avšak jeho nadvláda nad Libanonem, natožpak samotné přežití, nebyly v sázce.
To vše se již brzy může změnit. Jakmile by se izraelští vojáci vydali na sever, můžete očekávat kde co - od dalšího íránského raketového útoku na Izrael přes teroristické útoky íránských buněk na Západě až po jaderné výhrůžky z Teheránu.
Ti, kdo v minulých měsících vyplýtvali všechno extrémní výrazivo na vyvolání falešného dojmu, že válka v Gaze představuje samotný Armagedon, už ale nemají v zásobě žádné výrazové prostředky, kterým by dokázali své hysterické výkřiky dále stupňovat.
Jistě, situace na Blízkém východě není dobrá a v nadcházejících dnech se nejspíš ještě výrazně zhorší.
Ani na okamžik však nebyl důvod pochybovat o tom, že Gaza je ve skutečnosti pouhou předehrou daleko širšího vojenského střetu, který připravily a v zásadě učinily nevyhnutelným dekády appeasementu vůči íránskému imperiálnímu programu.
