Článek
Odborný posudek na Cimického hovoří o egocentrismu a nedostatku empatie, ale o žádné závažnější psychické poruše. To velmi zřetelně připomíná i jiné známé kauzy osob, které u nás důležitých funkcí zneužívaly či zneužívají k odreagování své soukromé agresivity.
Šokující na celé věci ovšem není ani tak to, že jednotlivec v důležité funkci, která poskytla značnou moc nad osobami v obtížné situaci, zneužil pacientky i samotné „pomáhající“ profese. Bohužel nelze na sto procent vyloučit, že se občas člověk podobných kvalit na podobnou pozici dostane.
Děsí dlouholetá prakticky nulová samočistící schopnost instituce, již narušil až ředitel Bašný, když vzal vážně dvě soukromé stížnosti a s Cimickým konečně rozvázal pracovní poměr.
Dovolím si poznamenat, že podle mého názoru zde nejde ani tak o výpověď o stavu speciálně bohnické léčebny, ale ani českého zdravotnictví. Do značné míry to vypovídá o stavu české společnosti jako celku.
Sebestředných agresorů na důležitých pozicích v ní najdeme dlouhodobě až až. Takový agresor musí splnit vlastně jen několik základních podmínek, aby ho společnost většinově bez problémů tolerovala.
Za prvé, musí být schopen, když je to třeba, vystupovat v kontaktu s lidmi „slušně“ a kultivovaně. Tím dává najevo, že svou agresi kanalizuje a netýká se potenciálně všech, jen „těch vybraných“. Jestliže se takto vyhne pocitu všeobecného ohrožení a jasně označí ty, které zneužívá nebo šikanuje, nevyvolá zpravidla žádnou větší negativní reakci.
Za druhé, jeho agrese musí zůstat „podlimitní“. Češi by neradi sledovali své „špičky“, jak po někom na veřejnosti střílejí nebo ho rubou baseballovou pálkou. Tolerovatelná agrese je taková, která zůstane těsně pod prahem fyzického napadení - anebo toto napadení dovedně skrývá „v soukromí“.
Jestliže někdo zneužívá dítě nebo mlátí ženu či sourozence „v soukromí“, pro mnoho našich spoluobčanů, včetně některých policistů, je to „jejich věc“, do které se „nebudou míchat“. Probíhá to „v rodině“, takže podle některých věc z definice musí být „normální“, atd.
Za třetí, což úzce souvisí, s druhým bodem, vždy je pohotově k dispozici řada veřejně pronášených racionalizací „tolerantního“ přístupu k agresorovi. Vzteklý Klausův, Zemanův nebo Babišův hon na „ekoteroristy“, štvaní proti „neomarxistům“ či „muslimákům“ nebo v poslední době oblíbené kopání do válečných uprchlíků z Ukrajiny je sice mimořádně lidsky ubohé a odporné, nicméně příběhy, které agresi doprovázejí a mají ji učinit přijatelnou, ve společnosti široce rezonují.
Oběť „si o to říkala“, její zneužití či šikana „je taková libůstka“ údajně úctyhodného člověka v důležité pozici; případně se narcistním agresívním politikům připisuje schopnost „odhalit veřejné nepřátele“, na které se pak smí beztrestně plivat a házet špína.
Nedělejme si iluze o tom, kolik frustrátských spoluobčanů je připraveno nejen tolerovat zneužívání bezmocných a hony na čarodějnice - ale také se na nich minimálně svým mlčením a pasivitou v nějaké míře osobně podílet, nebo v nich dokonce nacházet zvrácené potěšení.
Politický teror padesátých let či normalizační čistky proběhly za mizivého odporu většinové české společnosti. A spíše se ještě našlo mnoho takových, kdo si rádi přisadili a pokřikovali, že přejí „psovi sí smrt“.
Mýtus o české „holubičí povaze“ každopádně patří umístit kamsi do muzea kuriozit, mezi údajné památky na Přemysla oráče a vycpaniny dvouhlavých telat.
