Článek
Dobu „zakládání českého kapitalismu“ jsem zažil z větší části jako student. Při té příležitosti ovšem člověk automaticky, aniž se o to sebeméně snažil, přicházel do kontaktu s mladými a perspektivními hochy z ODS, kteří studovali politologii, zatímco po večerech při návratu z dobrodružných výprav dealera jogurtů pod lampou pouličního osvětlení studovali kanonické texty o chilské diktatuře a italské mafii.
Pozoruhodná na nich nebyla jen zjevná nesoudržnost zastávaných názorů - mafie vskutku není žádná volnotržní organizace a Pinochet opravdu nepěstoval „ducha demokratického kapitalismu“ - ale také nezměrný svazácký zápal. Ten se mimo jiné projevoval i tím, že soustavně narušovali výuku lidí, které si sami ocejchovali jako „ideově závadné“.
K „ideově závadným“ patřil například konzervativní sociolog, který v rámci dějin své disciplíny, zejména s přihlédnutím k sociologii vědění, přednášel také Marxe. A pak ovšem naprosto každý, kdo kdy nahlas pronesl slovo „ekologie“.
Naši ódésmani byli totiž až do morku kostí přesvědčeni, že „ekologie je nový komunismus“. Byli si tím dokonce natolik jisti, že je to zcela zaslepovalo vůči vyhlídkám na případnou renesanci komunismu původního.
Určitě to nebyla jen slepá nenávist k Václavu Havlovi, který otevřeně podporoval tibetský exil, co vedlo modré svazáky k vřelé empatii vůči expanzivnímu imperialismu komunistické Číny. Myslím, že koneckonců museli podlehnout podobnému omylu, který mezi válkami přiměl část evropské pravice k vychvalování Stalina, aniž bylo pochopeno, že Stalin je ve skutečnosti mnohem nebezpečnější, než jeho radikální rivalové kolem Trockého a spol.
Trockij byl revoluční romantik, který si představoval, že stačí jen zorganizovat Rudou armádu, aby pak už na jejích bodácích došlo bez problémů k „vývozu revoluce“ do zbytku světa.
Naproti tomu Stalin si byl vědom toho, že mezi bod A, tedy stav k aktuálnímu datu, a bod C, tedy ovládnutí světa komunistickým SSSR, musí přinejmenším vložit ještě bod B - industrializaci, která teprve poskytne materiální prostředky k účinnému vývozu revoluce.
Naivní evropští pravičáci si ovšem mysleli, že Stalin „dostal rozum“ a přiklonil se k „pragmatické konzervativní politice“, tak jak ji chápali oni sami. Neviděli a nechtěli vidět, že si vládce Sovětského svazu prostě jen vzal o něco více času na důkladnou přípravu programu dobytí světa, než kolik ho dostal neúspěšný intervent v Polsku Trockij.
A podobně věc probíhá u dnešních Číňanů, kde postupně v příslušných stranických výborech a grémiích dochází k mizení ekonomů, kteří léta dominovali, aby na jejich místo přicházeli vojáci. Čínská fáze industrializace, která se jistě mnohem více podobala Leninovu NEPu než stalinskému příkaznickému budovatelství, končí. Ohromné ekonomické prostředky vytvořené od dob pragmatických rozhodnutí bývalého stranického šéfa Tenga Sia-Pchinga ještě na zlomu 70. a 80. let minulého století budou nakonec vrženy do imperiální expanze. Otázka zní pouze, kdy, jakým konkrétním způsobem a kde přesně se tak stane. Tchaj-wan může, ale také nemusí být takovým rozhodujícím bodem. Místo toho se ale třeba nejprve vyostří situace například v Himálaji. Nebo námořní spor s Japonskem. Nebo cokoliv jiného.
Podobně jako Stalinovi ve 20. a 30. letech, také čínským komunistům se vcelku povedlo budit na chvíli dojem, že „dostali rozum“ a „pragmaticky“ se vzdali svých původních cílů, takže už nadále nepředstavují stejné nebezpečí, jako během intervencí v Koreji, Vietnamu a jinde.
Čínští sousedé si ovšem už nějaký čas uvědomují hořkou pravdu, že jim byla vlastně jen dopřána určitá historická přestávka, během níž imperiální Čína nesmírně zesílila. Že je už plně zasáhla „diplomacie vlčího bojovníka“ a systém ekonomických sankcí uvalovaných za sebemenší kritiku čínské imperiální politiky.
To někteří čeští ódéesmani jsou jinší kujóni. Jejich deformované názory se ani za čtvrt století nikam neposunuly a nejhoršími komunisty pro ně stále zůstávají zastánci ekologických opatření - na prvním místě dnes Evropská unie.
Na druhé straně jsou navzdory záplavě důkazů o opaku stále přesvědčeni, že Peking koneckonců provádí „pragmatickou“ politiku, „měli bychom se s ním domluvit“ - nebo dokonce sdílejí mimozemské neokissingeriánské iluze o tom, jak Západ znovu „obratnou diplomacií“ oddělí Čínu od imperiálního Kremlu.
Mezitím ovšem Peking pomalu vysílá signály svému budoucímu ruskému vazalovi, že by měl napříště rehabilitovat systém zrušený po roce 1991. A s menšími státy se nepochybně ani nebude mazat takto opatrně.
Dějiny zkrátka mají nesmírný smysl pro humor. Pomalu začíná být jasné, že pro skutečnou propagaci komunismu v České republice dělají nakonec zdaleka nejvíce tržní komsomolci z nejsilnější vládní strany.
Tento článek také vyšel na webu Britských listů (blisty.cz)
