Článek
Jak ale argumentuje ruský blogger El Murid, ve skutečnosti Putin doma systematicky vytváří podmínky pro permanentní válku, kterou jeho režim nutně potřebuje. Žádné reálné plány na rozvoj a modernizaci země totiž Kreml nenabízí. Aby tedy před obyvatelstvem mohl ospravedlnit, že se stále drží u moci, i když se životní úroveň většiny rychle zhoršuje, potřebuje se ohánět hrozbami: Válkou v zahraničí nebo terorismem doma.
Kdyby Rusko nevedlo válku proti Ukrajině, beze všeho by ji mohlo vést proti některé jiné zemi, tvrdí ruský blogger. A skutečně: V poslední době například unikly dokumenty o válce proti Japonsku, kterou Kreml alternativně plánoval v srpnu roku 2021 a jím řízená média k ní již aktivně vytvářela propagandistické předpoklady. Protože Ruská federace kvůli sporu o Kurilské ostrovy dodnes nepodepsala mírovou smlouvu s Tokiem, mezinárodněprávní podmínky pro rozpoutání konfliktu by byly o něco příznivější než v případě nového přepadení Ukrajiny. Zatímco japonské hranice Moskva nikde explicitně neuznává, za ukrajinské z roku 1991 se zaručila v Budapešťském memorandu z roku 1994.
Proč se Putin nakonec rozhodl místo přepadení Japonska zaútočit na Ukrajinu není z dostupných zdrojů zřejmé.
V ruské státní televizi se běžně a opakovaně hovoří o dobyvačných válkách proti různým evropským státům. Dokonce i v relativně „nezávislých“ médiích se již několik let probírají například způsoby, jak porazit tu kterou evropskou národní armádu, případně jak nejlépe zničit Spojené státy americké.
Kdyby se 10 % podobných válečnických plánů objevilo v západních sdělovacích prostředcích, naši bdělí „bojovníci za mír“ by už bili na poplach a ze všech sil pokřikovali proti „americkému imperialismu“. Ovšem ruský imperialismus, to je jiná. Na ten „tábor míru“ reaguje zcela předvídatelně jedním ze dvou způsobů: Buď prohlášením, že ruské agresívní nároky jsou oprávněné, nebo že je to sice špatné, ale Rusy k jejich hovadským mezinárodním způsobům „přinutilo NATO“, takže údajně nese hlavní odpovědnost.
V nastíněné perspektivě lze říci, že rozhodně není v zájmu Evropy, aby válka na Ukrajině skončila bez důkladné vojenské porážky Moskvy. Pokud by totiž Kreml dokázal konflikt uzavřít, aniž budou jeho vojenské kapacity nadlouho (10-20 let) fatálně poškozeny, mohl by v krátké době vyvolat nový konflikt tam, kde na rozdíl od Ukrajiny na podobnou variantu nejsou dobře připraveni. Podmínky jsou předpřipraveny například v oblastech, kde Rusko již před lety vytvořilo „zamrzlé konflikty“ – v Moldavsku nebo Gruzii – přičemž obě země, zejména první jmenovaná, jsou vojensky slabé.
Jestliže počátek ukrajinského konfliktu proběhl ve znamení úvah, jak Západ po případném pádu Kyjiva zabezpečí zázemí pro partyzánskou válku na západní Ukrajině, v případě Moldavska či Gruzie bychom si podobné plány patrně mohli ušetřit. Oba státy jsou relativně malé a okupační jednotky by je v řádu dnů dokázaly obsadit celé.
Představa, že Rusko touží po míru, tak jako postimperiální evropské státy preferující mírové obchodování, je sice svůdná, ale zároveň také naprosto zavádějící.
Těsně před válkou byl Kreml ze všech stran konfrontován s výzvami, aby od agrese upustil. Odpovědí byly nekonečné tirády ruských výhrad k celému mezinárodnímu uspořádání v Evropě po studené válce. Putin má zjevně úplně jiné touhy než vrátit se k mírovému obchodování na světovém trhu, se nímž nebyl spokojen. Ruská federace dokáže nabízet uhlovodíková paliva a zbraně, do rozvojových zemí ještě vyváží pšenici, ale jinak toho už k exportu mnoho nemá. I historicky byla situace Ruska téměř vždy velmi podobná jako dnes. Nešlo o obchodní impérium, byla to primárně vojenská říše rozšiřovaná ozbrojenými výboji.
Blogger El Murid upozorňuje, že návrat k povinné dvouleté vojenské službě v Rusku vytváří předpoklad k opětovnému vybudování velké branecké armády sovětského typu. Takovou armádu dnes v Evropě žádná země nemá – ještě tak nejspíše se jí na východním křídle NATO blíží nepříliš lidnaté Finsko.
Zároveň přicházejí i zprávy o šestidenním pracovním týdnu a dvanáctihodinových směnách v ruských zbrojovkách. To jsou příznaky masivní mobilizace průmyslového potenciálu, o jakém se v Evropě zatím nikomu ani nesní. Česká STV Group se například chlubí „rekordní“ roční výrobou dělostřeleckých granátů – ta by však dokázala pokrýt běžnou spotřebu ukrajinských obránců jen zhruba na 10-12 dní bojů.
Zatímco tedy někteří Evropané touží po návratu k předválečnému normálu, který už dost možná nikdy nenastane, ruské vedení má plány velice odlišné.
Je mimořádně nepravděpodobné, že by se stabilním mírem na kontinentě souhlasil stát, který se usilovně připravuje na další léta válčení.
