Článek
Hamplová navrhla segregovat romské děti ve zvláštních třídách. Školní apartheid by podle ní měl napomoci tomu, že některé děti „nezvyklé“ na spolužáky z etnických menšin „nebudou trpět“.
Že si tyto děti právě ve školách mohou na své romské spolužáky zvyknout a naopak, že romským dětem může prospět kontakt s většinovou společností už od šesti let, to paní senátorka samozřejmě nepromýšlí.
Antivaxerka „hrdá“ na označení „dezinformátorka“ prostě jen pokračuje v tom, co od ní lze očekávat a na co jsme od ní dávno zvyklí. Tedy rozeštvává českou společnost, očkuje jí jedy lží a nenávistných historek, aby ji zmátla a zaměstnala zbytečnými potížemi tváří v tvář zásadní evropské bezpečnostní hrozbě pár set kilometrů od našich hranic.
Všelijakých takových hamplových ovšem máme v České republice tisíce. A nelze říci, že by problémy, které svým štvaním způsobují, byly jen jejich vlastní vinou. Zkusím formulovat provokativně, aby můj argument vynikl: Dobrých 70 % úspěchu našich hamplových zaručuje občanská lhostejnost a přinejmenším falešná „kolegialita“ okolí. Bez úrodného prostředí nabízející jedovatým houbám ideální podmínky k šíření bychom se nikdy nedostali tam, kde jsme dnes.
Relativně krátké politické dějiny ČR už teď jsou plné neuvěřitelných paradoxů, na nichž lze podrobněji ukázat, jak jsme se dostali až sem.
Někdejší předseda ČSSD Jiří Paroubek v rámci plánů na převzetí komunistických voličů, které nakonec ztroskotaly na nedostatku levných koblih, svého času pomrkával i po Romech. „Sexy mozek“ kdovíjak získal dojem, že v prostředí, které často přinejmenším verbálně vyjadřovalo podporu komunistům, dříme ohromná příležitost - zkrátka zde by měly kvést růže.
Jen by tedy bylo třeba nejprve vytvořit celostátní romskou reprezentaci, která by spolehlivě nadháněla romské voliče k urnám a nabádala je, aby coby klienti sociálního státu volili zásadně pouze socialisty.
Plán ovšem celkem předvídatelně selhal na klanových a zčásti i kmenových sporech mezi samotnými Romy (což by byl Lidovému domu předem vysvětlil každý, kdo se romské problematice byť jen epizodicky věnoval). Kontakty existovaly, ale žádný nedokázal zaručit davy romských voličů tísnících se u uren s volebními lístky ČSSD.
Proto ještě za Paroubkova působení došlo ke zhrzenému odepsání celé této „anarchicky“ fungující skupiny. A naopak se postupně pod křídly strany začali profilovat otevření anticiganisté, kteří to kromě projevů ve stylu Norimberských zákonů dotáhli třeba také k lokálním koalicím s neonacisty.
Podivuhodné přitom nebylo ani tak to, že se takoví lidé v „moderní levicové straně“ vůbec vyskytli, ale fakt, že v zásadě nikomu nevadili. Ještě dávno předtím, než partaj ochotně podržela Zemanovi i Babišovi a než se konečně odebrala na smetiště dějin, prodělala ohromný veletoč v otázce postoje k etnickým menšinám - a v zásadě nikdo se proti tomu neozval. Reálná hodnotová zakotvenost „kolegů“ z ČSSD byla totiž veškerá žádná.
Jestliže byly osoby jako Foldyna úspěšné se svým byznysem, jehož součást tvořil anticiganismus a paktování se s neonacisty z Dělnické strany, pro nikoho nebylo důležité vymezit se proti charakteru takového politického byznysu.
Anticiganismus rozkvétal a úžasnými argumentačními kličkami byl umně propojován s další, později importovanou módní fóbií (historky o tom, jak se čeští Romové údajně chystají masově konvertovat k islámu). Národní socialisté v ČSSD ve své většině vesele hnědli na vlně importované islamofobie, takže domácí odrůda xenofobie a rasismu je už z míry rozhodně nevyváděla.
Na univerzalismus, „proletářský internacionalismus“ a sociální pokrok se zapomnělo už ve chvíli, kdy štáb strany rozhodl, že ji nejlépe zpropaguje mezi staršími autoritářskými voliči zakořeněnými v poměrech starého režimu, pokud na letní taneční akci vypraví jednotku helmutů a dá jednoznačně najevo, že s fackou či ránou obuškem se vůbec nehodlá žinýrovat.
V závěru úřadování socdemáckého ekspřecedy, který se teď zase pokouší o kambek, jsem hovořil s několika evropskými ultrapravičáky - a šokovala mě vlna sympatií a obdivu, jaké se někdejší přikradač salámu v RaJi (zapřísahal se můj bývalý smíchovský domovník, který s ním za normalizace pracoval) domohl mezi příznivci nacionalistické internacionály. A naopak jsem jen opravdu málokdy narazil na člena či příznivce ČSSD, kterým by takové věci opravdu vadily.
To že někdo navrhne kryptofašistické či kryptonacistické politické kroky nelze nikdy absolutně vyloučit. Sládků, paroubků a hamplových se nikdy úplně nezbavíme.
To co jim však zaručuje přinejmenším realativní a dočasný úspěch je lhostejné a někdy dokonce sympatizující mlčení jejich okolí. Krčení rameny a poukazování na triviální fakt, že někteří lidé „na to slyší“ - jako dřív slyšeli na historky o krvi křesťanských panen v macesech, chtělo by se připomenout.
Okřídlený výrok luteránského pastora Martina Niemöllera o tom, jak nejdřív mlčel, když nacisté přišli pro socialisty, aby nakonec, když si přišli pro něj samotného, už se jej neměl kdo zastat, se neustálým opakováním notně opotřeboval. V současnosti na něj takřka nikdo neslyší. Opět se rozmohla představa, že vylučování těch či oněch z „vlastenecké“ české společnosti - pro začátek Romů, Ukrajinců, feministek či příslušníků sexuálních menšin - není proces, který má nepřekonatelnou tendenci pokračovat a jednoho dne dostihnout i nás samotné.
Ve skleníku občanské lhostejnosti a hodnotového nihilismu bují podhoubí Rubroboletus hampliana jako bambus v tropické džungli.
