Článek
Přijmout, že se výše zmíněné věci dějí - že lidé bývají někdy pronásledováni prostě proto, jací jsou (patří k nějaké menšině, jsou „příliš chytří“, koktají, atd., atd.) - ovšem pro někoho může znamenat neřešitelný problém.
Nejčastější překážkou bývá pouťová, barvotisková „víra v lidstvo“ vystavovaná na odiv. Na takovou línou a nenáročnou víru se lze natáhnout jako na gauč a pohodlně si v ní chrápat, ať se kolem děje cokoliv.
Lidé podle této víry mají být „od přirozenosti“ dobří a pokud se chovají jinak, maximálně by ještě mohli být „zdeformováni systémem“.
Existence šikanovaného potom představuje neslýchaný problém. Nejen že si situace naléhavě žádá zásah v zájmu ohroženého, na který osoba dřímající v pohodlné nevědomosti absolutně není připravena. Ještě navíc ten zatracený postižený svou existencí ohrožuje celý obraz světa dotyčného chrápala.
Jako někteří argumentují, že znásilněná pachatele „provokovala“, snaží se dogmatický školomet v pozici učitele vždycky nejprve přijít na to, čím si šikanovaný „sám zavinil“, že se mu určité věci dějí.
Kdyby si školomet připustil věci, jak jsou - že lidé mají i sklony ke zlu a někdy je potřeba kvůli tomu proti nim ze všech sil bojovat - ocitl by se v jiném světě než je ten, ve kterém se mu až dosud tak pohodlně žilo. Než je ten, který umožňoval bezstarostnost a naprostou absenci úvah o možném ohrožení.
Odtud pramení hlavní důvod, proč se někdy šikanovaným pomoci nedostává a místo toho jsou sami označeni za jedinou příčinu svého utrpení.
Jak kdysi napsal rakouský dramatik Karl Kraus, kývání hlavou není prací mozku; máme však mezi sebou spoustu takových, kteří strávili život právě jen kýváním a nikdy nedospěli k potřebě vynaložit nervovou energii k přehodnocení příliš placatého obrazu světa, který si osvojili na prvním stupni základky.
A nenechejme se mýlit; řada notorických kývačů si kvůli dobové módě zároveň pěstuje nebo alespoň v minulosti pěstovala image „rebelů“, přičemž jejich „rebelování“ spočívá pouze a jedině v tom, že třeba i v kmetském věku zarputile odmítají stát se lidsky zralými osobnostmi schopnými oprostit se šablonovitého přístupu.
Popsaným způsobem funguje naivní část chcimírů, kteří doopravdy věří v hesla, jimiž se ohánějí. K nejprominentějším povzneseným školometům zmíněného typu patří úřadující římský biskup, u nějž lze ovšem vzhledem k pokročilému věku uvažovat o polehčující okolnosti v podobě stařecké demence.
Pak jsou tu ovšem ještě různé polovičaté přístupy. Po pětatřiceti letech a šesti invazích (Podněstří, 2× Čečensko, Gruzie, 2× Ukrajina) neochotně přiznáte, že imperiální Rusko nepotřebuje k agresi žádné „provokace“, takže do lenošky „víry v lidstvo“ prostě nezapadá.
Ovšem u Arabů, kteří se již v roce 1947 pokusili „zahnat Židy do moře“ a od té doby pokusy o jejich vyvraždění „prostě proto, že jsou to Židé“ periodicky opakují, k takovému přiznání skutečného stavu světa nehodláte přikročit ani za zlaté prase.
Židé sice pronásledování za to, kým jsou, zažívají kontinuálně několik tisíc let, a máme bohatě doloženou návaznost palestinského antisemitismu na ten nacistický, nicméně „ve jménu víry v lidstvo a ve jménu pokroku“ přece nemůžeme připustit, že kauza existujících palestinských elit - původní OOP a tím spíše islamistického Hamásu - je založena na genocidní nenávisti k celému etniku.
Židé sami většinou na podobné blbosti nemají čas. Vznešené a dobře míněné osvícenecké teorie jejich předválečných asimilacionistů bohužel shořely v pecích nacistických koncentráků. Že je někdo pronásleduje a hodlá pozabíjet jen a jen proto, kým jsou, to pro ně není žádná nová informace, natož intelektuální cvičení, kterému by se vyhnuli chrápáním na otomanu „víry v lidstvo a pokrok“. Jde zkrátka o základní životní danost.
Aby se děti v západní většinové společnosti nemusely samy probírat stohy depresívní koncentráčnické literatury naplno odhalující reálnou povahu „ušlechtilé lidské duše“, nakreslil pro ně kdysi Art Spiegelman slavný comics Maus.
Na seznamu zakázaných knih dnešních „konzervativních“ inkvizičníků se Maus ocitl pod falešnou záminkou zobrazování nahoty, která ovšem na výsledku nic nemění. Draze zaplacené poznatky o tom, co se také ve světě děje a čeho všeho jsou také „hodní“ lidé schopni, se staly pro další generaci hůře přístupnými.
Budiž konstatováno, že ve vzteklém inkvizitorském odmítání zobrazování lidského sklonu ke zlu se část „pokrokových“ levičáků nádherně shodne s těmi nejzabedněnějšími MAGA pravičáky.
