Článek
Ve vztahu k účelovému zneužívání pojmu „genocida“ obhájci teroristů z Hamásu je namístě skutečnou genocidu ve Rwandě i dnes pečlivě studovat.
Tím ovšem nemám na mysli výklady, které příběh převracejí tak, aby z obětí masakru udělaly podlý nástroj západního kolonialismu, jenž je nakonec označen za jediného skutečného viníka tragédie.
Takové výklady jsou lživé a podlé, poněvadž 99 % lidských dějin před nástupem civilizace, jakož i značná část dějin poté, jsou tvořeny masakrováním. A žádný „imperialistický a kolonialistický Západ“ k tomu rozhodně nikdo nepotřeboval.
Například ve druhé polovině 20. let 19. století král Šaka vytvořil v jihovýchodní Africe říši Zuluů čítající zhruba čtvrt milionu obyvatel. Zlí portugalští kolonialisté se na procesu podíleli zejména tím, že Afričany naučili pěstovat kukuřici, což jim umožnilo uživit na stejném území více lidí.
Válečná technologie Zuluů rozvinutá Šakou byla naopak důsledně domorodá. Vojáci vyzbrojení jednoručním bodacím kopím s mečovitým hrotem (tradičně na Západě nesprávně označovaným jako „asagaj“, ačkoliv korektní název zní „iklwa“) a štítem z hovězí kůže poněkud zaostávali za tím, co měly k dispozici římské legie dva tisíce let před nimi.
To jim ovšem nezabránilo během událostí označovaných výrazem „mfecane“ do roku 1840 připravit o život masivní množství příslušníků sousedních kmenů. Celkový počet obětí mfecane, včetně zabitých mezi těmi, na něž se dále tlačili lidé vysídlení Zuluy, odhadují historici na 1-2 miliony lidí.
Podobně během vraždění ve Rwandě v roce 1994 představovala nejběžnější zbraň vrahů obyčejná mačeta. A největší počet obětí řádění polpotovců v Kambodži na počátku 70. let minulého století, při němž zahynulo 1,5-2 miliony lidí, zase připadá na osoby zavražděné motykou.
Jistěže je důležité neprodávat do nestabilních oblastí zbraně používané k masovému vraždění. Na druhé straně ale podléháme nebezpečné iluzi, pokud věříme, že domorodé genocidní ideologie nedovedou nalézt vlastní způsoby, jak zařídit masové vyvražďování i bez importované vojenské technologie. Nebo dokonce pokud si pěstujeme představu, že zbraně jsou tím, co podobné události teprve vyvolává.
Ale zpět ke rwandské kauze. Ostudou mezinárodního společenství tehdy bylo nikoliv to, že by snad genocidu „zavinila“ koloniální Belgie, od níž se Rwanda oddělila v roce 1962, ale fakt, že proti masovému zabíjení a znásilňování vůbec nikdo zvnějšku nezasáhl.
Krvelačný dav přitom pozabíjel zhruba polovinu rwandského obyvatelstva náležejícího k menšinovému kmeni Tutsiů. Jedná se tak o jeden z nejhorších případů vyvražďování v novodobé historii.
Když se dnes setkáváme s účelovým propagandistickým zneužitím pojmu „genocida“ v informační válce vedené teroristickou organizací Hamás a jejími fanoušky a sympatizanty po celém světě, je záhodno si připomenout, co podle tvrzení infoválečníků mělo vlastně nastat.
Úřady v Gaze kontrolované Hamásem tvrdí, že během šestiměsíční války s jednou nejsilnějších vojenských mocností zemřelo přes 30 000 obyvatel Gazy. Tento údaj není možno ověřit z nezávislých zdrojů.
Izraelci tvrdí, že během bojů zabili až 17 000 z původních 30-40 000 ozbrojenců Hamásu a jeho spojeneckých uskupení. Ani tento údaj není v současnosti možno nezávisle ověřit.
Pokud bychom věřili Hamásu, Izrael za půl roku se vší svou výzbrojí a technologií usmrtil 1,5 % obyvatel Gazy.
Je to ošklivá válka a jistě obsahuje jednotlivé případy chování izraelských vojáků zralé na postavení před mezinárodní soud - nejen na odvolání dvou vysokých důstojníků, jako tomu bylo v případě náletu na vozidla humanitárních organizací.
Nicméně neexistuje nic, co by věcně zavádělo více, než kladení izraelské operace na stejnou úroveň se skutečnou rwandskou genocidou.
