Článek
Ruský sinolog Sergej Sanakojev v rozhovoru pro Realist vysvětluje, že ruská roztržka se Západem a s ní spojené sbližování s Čínou zdůrazňuje váhu očekávání Pekingu vůči Moskvě. A jedním z těch hlavních je „návrat k socialismu“. Podle Sanakojeva je marxismus-leninismus „věda a ne šarlatánství, jak nám někteří v Rusku 30 let tvrdili, a zvlášť očividné jsou úspěchy zejména u socialistického systému řízení“.
Po třech dekádách kapitalismu v Rusku se má tedy strategické spojenectví Pekingu s Moskvou ukovat na pevném základu ruského návratu ke společenskému systému, který v roce 1991 zkolaboval. Pokud byste si mysleli, že redakce položí Sanakojevovi logickou otázku, co se vlastně na komunistickém zřízení nazývaném „socialismus“ za všechna ta léta změnilo k lepšímu a proč tedy kdysi v Rusku přestalo fungovat, spletli byste se.
Ruské postsovětské elity včetně Putina vůbec neuvažují v pojmech strukturálních chyb původního systému byrokratického socialismu. Kolaps SSSR pro ně byl odjakživa otázkou „selhání jednotlivců“, kteří prý nebyli dost prozíraví, nemilosrdní a oddaní věci, aby sovětský projekt udrželi v chodu.
Proto pro Rusko klíčové otázky typu „Čemu se musíme vyhnout, abychom nedopadli jako vždycky?“ vůbec nezaznějí. Místo toho Sanakojev se zápalem sovětského politruka odkazuje na Marxův Kapitál, kde je prý všechno napsáno, a na úspěchy Číny a Vietnamu při odstraňování bídy.
Problém byrokratického socialismu, k němuž se Čína stále zřetelněji vrací, spočíval zejména v tom, že od určité základní úrovně zajištění už to s odstraňováním bídy příliš daleko nedotáhl. A kdo viděl žebrající děti v komunistickém Rumunsku nebo téměř prázdné obchody s potravinami v komunistickém Polsku, vždycky se bude ptát, nakolik bezproblémově lze označit čínský nebo vietnamský komunismus za úspěšné v boji s bídou.
Zásadní význam ovšem mají výchozí situace, z nich obě země startovaly industrializaci. Maovy sociální experimenty a dekády vietnamských válek srazily obě země ekonomicky tak hluboko, že nebylo příliš těžké dostat se nahoru – těžké by naopak bylo propadnout se ještě níže.
Další věc je proklamovaná „spravedlnost“ komunistického systému. Giniho index vyjadřující rovnoměrnost v distribuci příjmů dosahuje ve většině evropských zemí se smíšenými ekonomikami (výjimkami jsou Británie a Itálie) nižších hodnot než v Číně nebo Vietnamu. Jinak řečeno, i relativně oslabený model demokratického státu blahobytu v Evropě je co do výsledku stále „komunističtější“ než systémy, které se prsí zajištěním největší možné příjmové uniformity.
Lze ale opravdu očekávat, že se Rusko vrátí k byrokratickému socialismu, jaký se rychle vrací do Siovy Číny? Vyloučeno to není.
Jedním ze základních kamenů sovětského systému centrálního plánování byla válečná ekonomika. A Moskva se připravuje na dlouholetý boj na Ukrajině – přinejmenším do doby, než se, jak Kreml doufá, v USA vrátí do Bílého domu Donald Trump a zastaví Kyjivu vojenskou pomoc. Ekonomická opatření přijatá v souvislosti s válkou pootevřou v Moskvě znovu dveře příznivcům centrálního plánování.
Kromě toho v ruské „systémové opozici“ (mezi stranami, které jsou ještě povoleny) hraje klíčovou roli Komunistická strana Ruské federace. Pokud Putinova éra neskončí vojenským pučem, je jisté, že v budoucnosti země sehraje KSRF velice významnou úlohu. Také proto, že její vztahy s Pekingem jsou dnes vynikající.
Mezitím doma v České republice sledujeme pozůstatky porevoluční levice, která je po vytunelování Babišem a Okamurou naprosto demoralizovaná a zdevastovaná. Místo aby po r. 1989 vedla jasnou dělící linii mezi demokratickými a nedemokratickými odrůdami socialismu a na základě toho se vyprofilovala jasně prozápadně, věnovala se velkou řádku let úsilí o rehabilitaci starého komunistického okupačního režimu. Antiantikomunismus, teze o „alternativní moderně“ komunistického střihu, sepisování výčtů údajných úspěchů starého režimu (až po tvrzení, že prý „obyčejným lidem“ nevadily zavřené hranice, nebo že ženy v plánované ekonomice měly lepší sex…) a další sbírky absurdit měly posloužit na „antikapitalistické“ frontě rehabilitaci „systémových alternativ“.
Takové alternativy ovšem existují. Například v Číně, která se po vybudování nejnutnějších ekonomických základů vojenské expanze mílovými kroky vrací od „tržního socialismu“ ke klasickému komandování a stalinistickému kultu osobnosti – a s použitím nejnovějších technologií dovádí prošpehovanost na dosud nevídanou úroveň.
Nepochybuji o tom, že promarněný čas nelze jen tak vrátit zpět. Ti, kdo místo rozvíjení projektu demokratického socialismu v ČR vsadili na zuřivý boj s antikomunisty, budou už zase brzy pět ódy na obnovu byrokratického komunistického projektu v Rusku.
Tento článek také vyjde na serveru Britských listů (blisty.cz)
