Článek
Ve čtvrtek 8. února Zelenskyj Zalužnému definitivně „poděkoval“.
Již dlouho ale bylo veřejným tajemstvím, že se prezident hodlá svého hlavního velitele zbavit. Nikoliv nutně proto, že by byl špatným generálem, ale spíše z toho důvodu, že se stal „příliš“ populárním. A v poslední době už Zelenského v průzkumech popularity zjevně předběhl.
Zalužnyj až dosud naprosto nechoval politické ambice, jichž se Zelenskyj obává. To se ovšem právě jeho odvoláním může změnit. Uvidíme.
Kultický status Zalužného mezi ukrajinskými vojáky a veřejností, stejně jako jeho oblíbenost ve strukturách NATO, by určitě neměly vést k představě o nenahraditelnosti tohoto generála.
Problém je však horší než odvolání schopného člověka z vedení války uprostřed bojů. Oleksandr Syrskyj je na rozdíl od Zalužného mezi vojáky neoblíben a má pověst „generála sovětského typu“, jemuž nezáleží na tom, o kolik vojáků přijde. To není dobrý předpoklad pro úspěšné vedení válečného úsilí, byť třeba jen z psychologického hlediska.
Je totiž málo platné, jestliže má hlavní generál důvěru prezidenta, ale postrádá ji mezi vojáky a u veřejnosti. Politicky to spíše zapáchá, než aby to vonělo. Jeden z hlavních problémů vedení války, který Clausewitz označil výrazem „frikce“, může s příchodem Syrského rapidně narůstat.
Ale jde i o jiné věci. Syrského zastánci tvrdí, že navzdory lhostejnosti k životům vojáků prý všechny své bitvy vyhrál.
Potíž je, že výraz „Pyrrhovo vítězství“ nezůstává v učebnicích dějepisu žádnou náhodou. Schopnost vyhrát bitvu a schopnost vyhrát celou válku často představují dvě odlišné věci.
Američané ve Vietnamu neprohráli ani jediné významnější vojenské střetnutí se Severovietnamci. Přesto to ale nakonec byly právě USA, kdo odešel poražen.
Ukrajinci jsou rozjeti po světě, v důsledku předválečné i válečné migrace. Efektivně má ukrajinské vedení k dispozici možná 28 milionů lidí, z nichž může mobilizovat vojáky do obranné války. Některým z nich se navíc už nyní do války nechtělo. A sloužit pod „řezníkem“ Syrským se jim nebude chtít tím spíše.
Ačkoliv se Rusko nachází ve vážném demografickém úpadku, stále ještě disponuje více jak 140 miliony obyvatel. A tak si snadno dovolí ztratit ve válce mnohem více lidí, než kolik jich dokáže oželet ukrajinská strana.
Navíc v Rusku život jednoho nevolníka nic neznamená, státní média mnoho měsíců pěstují kult smrti, který se úřady snaží natlouci do hlav už i dětem ve školkách. Primárně do války odcházejí obyvatelé neruských národností a venkované, na nichž v Moskvě ani v dobách míru nikomu nesejde.
Ukrajina naproti tomu přicházela a přichází ve válce o své nejlepší lidi.
Vyhrát jednu bitvu tím, že nehledím na ztráty, je něco jiného než vyhrát válku. Některá draze zaplacená vítězství mohou ve svých důsledcích rozhodnout o další neschopnosti země pokračovat v konfliktu. Opotřebení kapacit pro rekonstituci a tvorbu nových jednotek, stejně jako vyčerpání dobré vůle nasazovat život za stále méně populárního prezidenta s jeho neblaze proslulým generálem, nelze dost dobře nahradit žádnou „železnou vůlí“ politiků.
Obstát v současné situaci, kdy Ukrajině hrozí zastavení americké pomoci a již nyní trpí těžkým nedostatkem zejména dělostřelecké munice, vyžaduje jiné schopnosti, než které zatím Oleksandr Syrskyj ve své kariéře předvedl.
Třeba nás všechny ještě překvapí a zjistíme, že jeho dosavadní pověst byla neoprávněná.
Jestliže se však zprávy o něm potvrdí, může to znamenat, že Ukrajina ve skutečnosti právě začala válku s Ruskem doopravdy prohrávat.
