Článek
Paradoxní je, že západní demokratické instituce, tak jak dnes vypadají, byly založeny na přesném opaku doktríny, kterou jsem zmínil v úvodu. Jejich tvůrci vyšli z předpokladu, že existuje „přirozený“ lidský sklon ke zlu, jenž mají instituce za úkol promyšleně omezovat a regulovat. Ačkoliv se nikdy nepracovalo s představou, že „porušenou lidskou přirozenost“ je možno zásadně změnit, instituce byly navrhovány tak, aby minimalizovaly možnosti svévolného jednání zlovolných aktérů.
Něco podobného ovšem předpokládá několik triviálních kroků, které někteří účastníci dnešní rozčílené a zhusta velmi povrchní diskuse rozhodně nejsou ochotni učinit.
Za prvé, musíme připustit, že člověk ve všem všudy rozhodně „není produktem společenských poměrů“, stejně tak jako bezezbytku neplatí ani to, že by jeho chování bylo determinováno geneticky. Máme nějaké stupně volnosti při vlastním vývoji nového člověka, které už sociální psycholog Erich Fromm před osmdesáti lety vysvětloval mimo jiné z individuálně dotvořené pudové struktury. Surrealisté zase razili termín „konkrétní iracionalita“.
Existují zkrátka „problémové“ děti, často agresívní a nezvladatelné od jeslí nebo od školky. Takové děti nejsou a rozhodně ještě ani nemohou být ve třech-čtyřech letech „produktem zkažených společenských poměrů“ a nutně ani vždy nejde o selhání rodiny při výchově. Prostě se samy ke světu „nějak“ chovají. Například se odlišují tím, že je baví a přímo fascinují věci, které by normálně vůbec neměly dělat. Ale z druhé strany, ne vždy je u nich namístě nějaká forma psychiatrické diagnózy, či dokonce rovnou zařazení mezi „psychopaty“. Ne každý je typem zabijáka „přirozeně“ se těšícího z vraždění, jak ho popsal Fromm.
Za druhé, takový člověk může své sklony navenek racionalizovat prostřednictvím nějaké ideologie. Masoví vrazi často za sebou zanechávají pseudointelektuální manifesty, v nichž „vysvětlují“, jaké „cíle“ svými násilnými činy údajně sledovali. Ale ačkoliv skutečně existují typy, které lze radikalizovat ideologií a přimět, aby z idealistických pohnutek páchaly odporné zločiny, o nich teď nepíšu. Lidé, kteří se projevují destruktivně a agresivně od raného dětství, nikdo nemusel ve věku, kdy dokázali číst, druhotně radikalizovat nějakou pochybnou myšlenkovou konstrukcí. Odjakživa „rostli pro šibenici“, protože nezapadali do běžného civilizačního rámce.
Jedinou „ideologií“, kterou masový vrah sám doopravdy potřebuje, je osobní pocit ukřivděnosti. A je úplně jedno, jak k němu dospěl. Jeho pojetí nároků vůči společnosti se vůbec neshoduje s tím, co mu společnost běžně nabízí. V tom nejlepším případě, jak argumentují zastánci strukturálně funkcionalistického paradigmatu v sociologii, sice přijal cíle, které společnost nabízí, ale není ochoten o ně usilovat předepsanými prostředky. V horších případech se jeho cíle neprotínají s těmi předepsanými ani dost málo.
Za třetí, společnost musí být schopná účinně omezit podobným osobám manévrovací prostor. Ovšem ne tak, že jim kupříkladu „nabídne terapii“, jak teď někteří navrhují - protože pravděpodobně žádný z potenciálních pachatelů ozbrojených útoků na náhodně vybrané spoluobčany sám nikdy dobrovolně odbornou pomoc nevyhledá. Odpovědnost za potíže ve svém životě připisuje nikoliv sobě, ale zásadně jen svému okolí. Právě proto má také sklon na ně útočit. Oběť zločince pokaždé „provokovala, řekla si o to“.
Když se například dnes v USA, byť zatím jen na úrovni jednotlivých států Unie, operuje se 14. dodatkem ústavy v neprospěch třetí prezidentské kandidatury Donalda Trumpa, který po posledních volbách inicioval pokus o násilný převrat, máme před očima jeden z nástrojů kontroly běžných lidských sklonů ke zlému, s nimiž přišli tvůrci americké ústavy.
Naproti tomu komunistické systémy (a často levice obecně) vycházejí oficiálně z antropologie „ušlechtilého divocha“, kterou v 18. století vydumal francouzský podivín švýcarského původu Jean-Jacques Rousseau.
Ironie dějin je ohromná věc, takže režimy zaštiťující se rousseauovskou optimistickou antropologií si v průběhu své výstavby i pozdějšího rozšiřování ráje na zemi připsaly na účet desítky milionů zavražděných obyvatel, které z hlediska svých plánů na vytvoření „nového člověka“ shledaly nedostatečně „plastickými“. Ani to ovšem jejich současné obhájce nevede k hlubšímu tázání ohledně adekvátnosti teoretických východisek, která tohle umožnila.
Pravice zatím přispěla do debaty po tragédii na filozofické fakultě Univerzity Karlovy pouze ohavným připsáním masové vraždy „inkluzívní výchově“, což ještě obratem kombinuje s vášnivým odporem k jakékoliv dodatečné regulaci držení zbraní.
Levice si naproti tomu maluje svět, v němž by nevýslovné tragédii údajně bylo možno předejít, kdyby jen pomýlený pachatel mohl zdarma vyhledat odbornou pomoc - a kdyby prý bylo držení střelných zbraní úplně zakázáno.
Nevidím důvod polemizovat s názorem, že by v ČR nemělo být triviální záležitostí pořídit si dlouhou samonabíjecí zbraň pro vojenský náboj, s níž lze potenciálně v krátkém čase zavraždit desítky lidí na vzdálenost až půl kilometru.
(V případě pachatele z FF UK se jednalo o klon samonabíjecí pušky AR-15 v ráži .308 Winchester. Jakkoliv je oficiálně prodávána coby civilní zbraň, v zásadě jde o vojenskou záležitost, jeden z modelů tzv. Designated Marksman Rifle zaváděné do výzbroje západních armád na úrovni pěšího družstva na základě zkušeností z Afghánistánu.)
Zpřísnění legislativy pro držení dlouhých samonabíjecích zbraní pro náboje používané v ozbrojených silách, či přímo civilních „klonů“ zavedených vojenských vzorů, vidím jako zcela rozumné a adekvátní opatření, které už ostatně mělo platit dávno. Držitel takovéto zbraně by měl také být logicky pravidelně podrobován psychologickým testům.
Na druhé straně si však nemyslím, že by podobné regulační opatření, ani jeho kombinace s nabídkou „terapie zdarma“, ba dokonce ani v kombinaci s naprostým zákazem držení zbraní civilními uživateli, mohlo z našich životů úplně odstranit případy masového vraždění malkontenty. Dokázalo by jen potenciálně omezit počet obětí, které vrah dokáže pohodlně připravit o život.
Osoby jako Olga Hepnarová v minulosti nepotřebovaly k naplnění svých vražedných cílů držet vůbec žádnou střelnou zbraň.
Je mimochodem velice smutné, že jméno Hepnarové si mnozí i po dekádách stále pamatují. Za starého režimu získala absurdní status „disidentky“, která se „nesmířila s normalizací“, a dokonce i dnes ji české kulturní milieu nepřímo glorifikuje, ačkoliv jen málokdo dokáže připomenout byť jen jedinou z obětí rozdrcených náklaďákem na pražském tramvajovém ostrůvku.
A možná právě zde leží dosud chybějící díl naší společenské skládačky.
Přinejmenším od dob Schillerových Loupežníků je západní kultura fascinována kultem antihrdiny. Připomínáme si opakovaně jména bezohledných vrahů, ale nikoliv ty, kdo zemřeli jejich rukou. „Jesse James chlapík byl, hodně lidí vodpravil.“ Tečka. Jména žádná.
Doba zemaničitá se příznačně točila kolem kultu nájemného zabijáka Kajínka, který dokonce ještě dnes veřejně komentuje předvánoční pražské události (!), nicméně jména Štefan Janda a Julián Pokoš většina lidí nikdy ani neslyšela.
Až se přestaneme usilovně snažit nahlédnout do hlavy lidem, jejichž celé tajemství zhusta spočívá v tom, že je vraždění vzrušuje a případně ho jsou schopni přirovnávat i k sexu - až si konečně připustíme, že takoví lidé bohužel vždycky existovali, existují a nejspíše nadále budou existovat - až nad tím přestaneme mávat rukou, protože to uráží zažranou představu o dobrém a spravedlivém divochu, učiníme vůbec první funkční krok na cestě k tomu opět jim uvnitř našeho civilizačního prostoru co nejvíce zúžit hřiště.
