Článek
Akceleraci krizových tendencí nakonec přinesly rozpočtová politika Andreje Babiše a spol., COVIDová krize nebo válka na Ukrajině. Nicméně větší část problémů, kterým Česko teď musí čelit, má kořeny v dávnější minulosti - kdy se oposmluvní „chytráci“ rozhodli, že budou pokračovat v normalizační praxi „odklánění“ prostředků od státu a kašlání na jeho budoucnost - jen poněkud jinými prostředky.
Příjmy českých domácností nemohou dlouhodobě růst, natož aby doháněly příjmy v bohatších sousedních státech - protože klauso-zemanomika přinesla unikátní model montovny, který se už úplně vyčerpal. Jeho nedílnou součást představují závislost na levných surovinách z Východu, plýtvání energiemi a nízká míra přidané hodnoty.
Od druhé poloviny 80. let se už vědělo, že v ČR kvůli fenoménu tzv. Husákových dětí vznikne vážný nedostatek bytů - i v případě, že by došlo k realizaci tehdy ještě plánované bytové výstavby. Od té doby následující vlády problém v podmínkách faktického poklesu výstavby v zásadě ignorovaly - a dnes je tedy bytová situace v ČR druhá nejhorší v celé Evropě, hned za Srbskem.
Historie soustavného ignorování a odsouvání reformy penzí sahá přinejmenším do roku 1996 a týká se zrovna tak pravicových, jako levicových vykuků, kteří si spočítali, že pro ně bude výhodnější raději ještě pár let těžit ze státní kasy, než se starat o řešení narůstajících problémů eráru.
Do stejné logiky patří i osud České pošty, na němž by mohla vzniknout případová studie polistopadové maladaptace státních podniků (obdobně třeba České dráhy). Kdo pro poštu někdy v minulosti byť jen brigádnicky pracoval - mě se „poštěstilo“ před více jak dvěma dekádami - ví velmi dobře, že z hlediska organizace práce na nejnižší úrovni se od rakousko-uherských standardů příliš nepokročilo. Dobře placený management přitom usilovně přivíral oči nad problematickou spoluprací s řadou soukromých projektů politicky forsírovaných napravo i nalevo. Už před dvaceti lety bylo zřejmé, že pokud se něco radikálně nezmění, takto vedený podnik nečeká žádná budoucnost. A nezměnilo se nic. Tedy snad až na notoricky známou zkušenost s doručovateli, kteří dnes už na adresáta ani nezazvoní a rovnou vyplní oznámení o uložení zásilky. Jste „nezastiženi“, protože personál na zákazníka kašle.
Nynější hlasitý kritik rozhodnutí ministerstva vnitra omezit počet poboček pošty, Andrej Babiš, hovořil o nezbytnosti restrukturalizace ČP před čtyřmi lety - ale jak je u tohoto politika zvykem, u řečí také zůstalo. Horký brambor přehodil na následující vládu - což je stejná taktika, jakou zvolil i v případě nepopulární penzijní reformy.
Pošta tak, jak fungovala dosud, s evropsky bezkonkurenčně hustou sítí poboček, přebujelým managementem a dlouhodobě klesajícími zisky (ve výslovné ztrátě je od roku 2018, navzdory soustavnému nabalování všelijakých parazitních výdělečných činností…), prostě není udržitelná - stejně jako v ČR není udržitelné kde co, nač se podíváte.
Velká iluze levičáckého populismu, který si stále dokola představuje, že po sečtení všech „malých“ mínusů u jednotlivých položek v rozpočtu nakonec musí vzniknout jakési mýtické veliké plus, takže „stát“ se postará o všechno, co se nachází na finanční skluzavce, vede k i v případě České počty k levným ničemným radám, že „se to má prostě platit ze státního“.
Z aktuálního rozpočtu se má samozřejmě zaplatit dekády vznikající nedostatek bytů, schodek penzijního systému, ztráta České pošty, opožděná energetická transformace, vše, nač si jen vzpomenete - a peníze samozřejmě stát nakonec vypůjčí v zahraničí, aby zopakoval někdejší cestu polské ekonomiky před Solidaritou a Jaruzelským, případně řeckou cestu.
Nestačí jenom projíst budoucnost vlastní; ještě ji i zastavíme našim dětem, když zadlužení českého státu už dávno roste nejrychleji v celé EU - a stále zrychluje.
***
Pamětníci hromadného stravování si ještě vzpomenou, že i když se velká kolektivní várnice s pokrmy zdá být bezedná, na první pohled umožňující v nestřeženém okamžiku vzít si jídlo zdarma doslova každému, pokud z ní pořád a pořád jen berete, nevyhnutelně nadejde chvíle, kdy naběračka na dně narazí jen na nelibou přiboudlinu - a pak už vůbec na nic.
Takového okamžiku se dnes dožili Češi. Stát déle jak tři dekády osedlaný subjekty s klientelistickými vazbami, zflikovaný nad ekonomikou v pasti středních příjmů, přestává mít peníze na cokoliv - nicméně více jak polovina voličů v této situaci preferuje politické strany, které na krizi reagovaly snížením daní.
Nezbytným výsledkem takové fundamentální zaslepenosti a takového systematického ignorování nezbytných změn se dříve nebo později musí stát tvrdý náraz do zdi, který zboří dosavadní iluze a vynutí si opožděná, ale o to bolestnější řešení.
V případě České pošty se to už děje. V jiných případech nás to teprve čeká.
Než ale půjde Titanic pod vodu, zkuste prosím pro uklidnění nábožně opakovat se mnou: „ANO, bude líp, ANO, bude líp…“
První verze tohoto článku také vyšla na webu Britských listů (blisty.cz)
