Článek
Podle Moskvy k míru „neexistují nezbytné podmínky“. Z vyjádření mluvčího Kremlu Dmitrije Peskova je zřejmé, že si Moskva po všech porážkách, které na Ukrajině utrpěla, stále uchovává maximalistické válečné cíle - a spoléhá na to, že nakonec dostane mnohem více, než co by jí byl teď ochoten přiznat Peking.
Šílený ruský diktátor, který věří ve svou vyvolenost osudem k obnovení říše a spojuje vlastní osobu s osudem celého ruského národa, by se uchýlil ke „kompromisnímu“ řešení jedině v případě, že by to považoval za dočasně takticky výhodné. To znamená, že jako u všech příměří, která kdy uzavřel, by dočasný klid zbraní posloužil pouze důkladné přípravě k pokračování války.
Potíž Chcimírů spočívá v tom, že si stále dokola tvrdošíjně odmítají připustit naprostou neadekvátnost svého obrazu světa. V něm je Západ vždycky hlavním zdrojem všech problémů a jedinou překážkou jejich vyřešení. Tomuto dogmatu, jež je zakázáno zpochybňovat, se přizpůsobují všechny ostatní úvahy.
Takoví lidé vůbec nepotřebují studovat charakter Putinova postsovětského imperiálního programu, ba ani skutečné okolnosti vypuknutí pokračovací ruské intervence na Ukrajině. Místo toho hledají potvrzení svých apriorních názorů o hlavní vině Západu, přičemž se beze všeho spokojí i s těmi nejhloupějšími konspiračními teoriemi.
„Banální“ fakta, jako předválečnou snahu Bílého domu urovnat situaci v Evropě a soustředit se na soupeření s Čínou v indo-pacifické oblasti, nemají v takovém pohledu na svět žádné místo. Otázka, zda Rusko, které o své vůli a ze svého rozhodnutí začalo největší ozbrojený konflikt v Evropě od roku 1945, opravdu chce mír, nesmí vůbec padnout, poněvadž byla už předem zodpovězena.
Být Chcimírem je na jednu stranu těžké, protože musíte soustavně odvysvětlovat všechna klíčová fakta týkající se války Ruska proti Ukrajině. Ale z druhé strany je to zároveň nesmírně jednoduché, protože nikdy nedojde ke zpochybnění a testování posvátných klíčových předpokladů protizápadního světonázoru.
Zatímco ale užiteční idioti podkopávají západní podporu ukrajinským obráncům, Moskva v nejlepší nacistické tradici mobilizuje do války okultismus, aby si pojistila konečné vítězství.
Přinejmenším od roku 1999 se v Rusku schylovalo k napodobení „výmarského scénáře“ vývoje v předválečném Německu, jinak řečeno ke scénáři nacifikace. Tradice meziválečné vojenské spolupráce SSSR s poraženým Německem v rámci Rapallské smlouvy (už v roce 1920 Sověti nabízeli Berlínu podíl na vlastní invazi do Polska), pakt Molotov-Ribbentrop, projekt „národního bolševismu“ coby ideologického kompromisu mezi nacismem a komunismem nebo poválečné neonacistické plány na alianci s Ruskem na základě společného antisemitismu poskytly podmínky pro paradoxní fúzi obou historických odrůd totalitarismu v rámci „eurasianistické“ ideologie.
Moskva se tak na jedné straně vymezuje proti „nacistickému“ Kyjevu, na druhé ale masivně spolupracuje se západní krajní pravicí, stejně jako se zbytky krajní levice. A ideových či politických paralel s nacismem v Rusku během posledního čtvrtstoletí postupně jen a jen přibývalo.
Putinův historický revizionismus systematicky zakazuje Rusům ptát se na možné spojnice mezi Hitlerovým a Stalinovým imperialistickým programem, ačkoliv je velmi dobře doloženo, že existovaly. A tak v Rusku kromě jiného stále žije sen, ve kterém se Stalin v Hitlerovi nezmýlil, Berlín pakt Molotov-Ribbentrop dodržel a obě totalitní říše společně bojovaly proti demokratickému Západu v tažení za ovládnutí celého světa. V kremelských oficiálních prohlášeních se o těchto snech sice otevřeně nemluví, o to masivněji jsou však přítomny na úrovni každodenní spotřební kultury.
Rusko, jehož úřady se odmítly vypořádat se zločinnou minulostí své země, už dlouho spěje ke zločinné budoucnosti - na základě drzého předpokladu, že Moskva je historicky výjimečná, pravidla vztahující se na ostatní státy pro ni neplatí a v neprávu bývají vždy jen ti druzí. Zatímco západní Chcimírové navrhují ukončení války, z Moskvy zní sebevědomá prohlášení, že ruské impérium bude ve válce třeba i za dvě stě let. A pokud by se sen o obnově impéria neuskutečnil, bude prý lepší jadernými zbraněmi celý svět zničit.
Postojem k návrhu čínského spojence dala Moskva jednoznačně najevo, že mír má pro ni nulovou prioritu a plně spoléhá na postupné přerušení západní podpory pro Ukrajinu.
V dalším kroku by ovšem opět nenásledoval žádný mír, ale kompletní zničení celé nezávislé Ukrajiny.
Tento článek také vyšel na webu Britských listů (blisty.cz)
