Článek
Není jasné, co by teď ještě mělo přijít. Ostrý kritik Kremlu Igor Girkin tvrdí, že další vlna mobilizace by znamenala jen hůře vycvičené vojáky, pro něž už Moskva ani nemá vhodné vybavení.
Těžko říci, co „zásadního“ hodlá Putin ještě v nejbližší době Rusům veřejně ohlašovat. Vojenské úspěchy to jistě nebudou. Možná definitivně přejmenuje „speciální vojenskou operaci“ na něco jiného a bude se tvářit, že začíná znovu od nuly.
Další kolo ruského jaderného vydírání v podobě úterního pozastavení smlouvy o strategických jaderných zbraních START je na jedné straně přiznáním selhání konvenčního vojenského potenciálu „supervelmoci“ i Putinových dobyvačných plánů. A na druhé tou nejlepší nahrávkou na smeč americkým jestřábům, kteří v době, kdy se právě rozhoduje o modernizaci strategického jaderného arzenálu USA, už poukazují na to, že stávající smluvní rámec nijak neomezuje ze řetězu urvané čínské jaderné zbrojení.
Putin oznámil „pozastavení“ smlouvy, která však sama žádné ustanovení ohledně pozastavení neobsahuje. Její tvůrci s ničím podobným nepočítali. To znamená, že po ratifikaci ji lze buď uznávat a dodržovat, nebo neuznávat a nedodržovat. „Pozastavení“ se nijak zásadně neliší od vypovězení klíčové smlouvy. Spojené státy nemají žádný důvod uznat pochybné ruské „pozastavení“ smluvního závazku.
V roce 2007 podobně Rusko „pozastavilo“ své dodržování Smlouvy o konvenčních ozbrojených silách v Evropě. Americká strana „pozastavení“ neuznala - a jednalo se o faktický konec zmíněné smlouvy, kterou Rusko nedodržuje.
Konec smlouvy START by zase znamenal, že obnova amerického jaderného arzenálu při soupeření s Čínou nemusí hledět na omezení podepsaná za Obamovy administrativy v Praze. Putin zmrzačením STARTu tuto smluvní překážku závodů v jaderném zbrojení sám odstraňuje, místo aby přiměl USA k jejímu případnému vypovězení jako první. Nepochybuji však, že Chcimírové jej za to budou milovat dokonce ještě více než dosud.
***
Bez výrazné zahraniční pomoci s výstavbou armády bude Kreml jen velmi těžko vyškrabávat další mobilizační zbytky. A co se týče zbylých spojenců, běloruské materiální zdroje už v zásadě spotřeboval. Přitom běloruští generálové se obávají vzpoury v případě, že by Putin přinutil Lukašenka k přímému nasazení běloruských vojáků do války.
Věčně paranoidní Írán nebo KLDR mohou jistě Putinovi do určité míry podat pomocnou ruku, nikoliv ale způsobem, který by v očích jejich vládců přinesl ohrožení vlastní bezpečnosti. A to znamená, že rozsah jakékoliv pomoci nijak výrazně nepřesáhne omezené výrobní kapacity obou darebáckých států.
Zbývá tedy Čína. Až dosud se od ruské invaze na Ukrajinu mlčky distancovala a polooficiálně byly dokonce slyšet k Rusku kritické hlasy. Americké zpravodajské zdroje však údajně hlásí, že by se to mohlo změnit a Peking prý zvažuje materiální podporu ruskému tažení na Ukrajině.
Nemyslím, že strašení „3. světovou válkou“ je tentokrát namístě, jen proto, že s ním výjimečně nepřišel nikdo z Kremlu, ale pro změnu Volodymyr Zelenskij.
Poskytnutí vojenské pomoci a zapojení se do války jsou, stejně jako v případě Západu, dvě různé věci. A kromě toho Peking, který je se Západem ekonomicky daleko zásadněji provázán než Rusko, musí vzít v úvahu také skutečnost, že v případě vojenských dodávek Moskvě by se dočkal tvrdých ekonomických sankcí, vůči nimž by rozhodně nebyl tak odolný jako do značné míry autarkní a okrajová Moskva.
Než se poněkud vyjasní, co přesně je na stole, budu prozatím předpokládat, že se Kreml pokusil oficiálně aktivovat alianci s Čínou a požádal ji o materiální vojenskou pomoc. Peking zřejmě žádost zvažuje a zatím není zcela jasné, co si vybere, ani kdy přesně.
Až se Číňané rozhodnou, co chtějí v dané situaci udělat, jistě se to záhy dozvíme. Mezitím může každý dělat spousty užitečnějších věcí než po večerech pustě spekulovat o černých scénářích údajné nové eskalace rusko-ukrajinského konfliktu.
