Článek
A tato éra by mohla být například nazvána podle písně legendy českého folku, skupiny AG Flek - totiž Bál ve slepé uličce.
Řada vývojových trendů, které v Česku nastartovaly po roce 1989, se dávno vyčerpala - a nové nosné místo nich nenastoupily. Systém „pštros“ kupodivu nepřinesl vyřešení problému stárnoucí společnosti s průběžným důchodovým systémem. Ten byl naopak fobií z imigrantů a Babišovým programovým nakupováním voličů mezi seniory prohlouben natolik, že se stal akutně neudržitelným. Sprosté slovo „důchodová reforma“ už nelze držet v karanténě.
Kdyby před lety namísto odstřelení samotné debaty o reformě proběhly v jejím rámci masivní korekce tehdy navrhovaných opatření, mohli jsme s předstihem, časovou rezervou a relativně bezbolestně přejít k jinému systému, s možností postupného dolaďování na základě zkušeností. Nyní už tlaky vzrostly natolik, že se veřejná debata povede pouze pár měsíců. Deficit v řádu desítek miliard ročně nelze dlouho ignorovat.
Dovedu si samozřejmě představit „levicové“ řešení problému s deficitem důchodového účtu. Platby by například byly dorovnávány ze zisků ČEZu nebo výnosem z nové progresivní daně, pokud by veřejná debata vedla k odsouhlasení takového kroku. Také o tom bylo možno vést debatu od okamžiku, kdy se přebytek důchodového účtu začal měnit v deficit. Tedy zhruba od přelomu století.
Avšak žádný z mandarínů levicové politiky za všechna ta léta nepřišel s rozumným návrhem, kde vzít na důchody a nezadlužovat se. Jako by bylo pod důstojnost našich levičáků koncipovat jakákoliv rozumná fiskální opatření. Už od Paroubkových dob pouze do omrzení opakují zaklínadlo „zdroje jsou“, i když to prokazatelně není pravda. Jiným zaklínadlem je „na státním dluhu nezáleží“, což také neodpovídá skutečnosti.
Dalším zlomeným trendem je polistopadový model ekonomického rozvoje. Z někdejšího pohodlně špičkového finalisty východního bloku, který kvůli nenáročným dodávkám do SSSR nemusel inovovat a postupně ztratil konkurenceschopnost na světových trzích, se po Klausově „šokové terapii“ minimalizující šance finálních výrobců na přežití stala obslužná ekonomika jiných finalistů, zejména německých.
Komparativní výhodou ČR byly mnoho let nízké mzdy a schopnost dodávat s minimálními dopravními náklady pružně k sousedům součástky nebo relativně jednoduché komponenty. Pro Česko se rychle vžilo označení „montovna“ - a těch několik finalistů, kteří přičiněním někdejšího ministra Vrby přežilo, se mezitím ocitlo v potížích kvůli technologické revoluci v automobilovém průmyslu.
Také tento trend je dávno vyčerpaný. Z České republiky poznamenané Zemanovou xenofobií odešla řada německých investorů - a do země s nedostatkem pracovní síly, kde roste její cena také díky opožděné „odvaze“ hlavní odborové centrály, se noví investoři dávno nehrnou.
Namísto nového rozvojového modelu jsme za Babiše nastoupili do vlaku směřujícího na slepou kolej. Státní rozpočet masivně podporoval dotace do potravinářství, rostl počet úředníků, mzdy ve státní sféře utekly mzdám v soukromých společnostech, celkově stoupající mzdy neodpovídající růstu produktivity práce nastolily trend propadu výkonu a opětovně i mezinárodní konkurenceschopnosti české ekonomiky. Za Babiše, dokonce ještě v dobách globální konjuktury, dále došlo k rozpuštění všech vytvořených finančních rezerv z minulosti, a dokonce byl plánován i rozprodej fondu státních hmotných rezerv určených pro mimořádné situace. V závěru Babišova vládnutí si zadlužená ČR půjčovala dráž než Řecko.
Tento model ze své podstaty mohl fungovat pouze dočasně, a to ještě jen za „dobrého počasí“. Bohužel, zarytým voličům šéfa holdingu, kteří mu uvěří i doporučení vsadit si na extrémně nepravděpodobnou volební výhru, to nikdy nevysvětlíme.
Aby potíží nebylo málo, u sousedů se začíná rozpadat ekonomický model, jehož jsme byli dlouho součástí. Německý hospodářský zázrak v posledních dekádách spoléhal na levné dodávky surovin z Ruska a levné subdodavatele v sousedních evropských zemích. To první už napříště nebude k dispozici, takže přijdou samozřejmé tlaky na zahraničí, aby šlo s cenami dolů, tedy mj. srazilo mzdové náklady.
Češi dlouho pošilhávají po průměrných příjmech v Německu nebo Rakousku - avšak transformací montovny v agrofertovnu podkopali ekonomické základy dalšího rozvoje daleko spolehlivěji, než kdyby u montovny zůstali.
Dopady války v Evropě, kterou ČR nerozpoutala a není ani v jejích silách ji zastavit, by představovaly vážnou zátěž i pro mnohem zdravější ekonomiku, než je naše. Konzervováním výroby aut se spalovacími motory nebo masivní podporou jádra se ale k žádnému novému modelu, který by vyřešil současné problémy, rozhodně nepropracujeme. Budeme se pouze dál propadat a zaostávat za mezinárodní špičkou.
Český vzdělávací systém doposud spíše nedostatečně vychovává občany demokratické společnosti. K tomuto úkolu v podmínkách masivního rozvoje sociálních médií a ruské dezinformační války proti Západu nezbytně patří také informační gramotnost. Z hlediska vztahu státních a soukromých škol je současný systém doslova postavený na hlavu: podstatná část soukromých škol (čest výjimkám) má horší úroveň a pověst než státní instituce určující relativně vysoké standardy. Plní tak de facto roli méně náročného poskytovatele potvrzení o absolvování vzdělávacího procesu pro bohaté a líné/neschopné, které pak tatínek někam upíchne ve vlastní firmě.
Pokud má ČR vytvořit jiný rozvojový model než montovnu, výkonné školství musí být součástí takového plánu. Těžko ale čehokoliv rozumného dosáhnout v situaci, kdy mizerně placení akademici utíkají na základní a střední školy…
Volební mapy ukazují, jak periferie - včetně periferie vnitřní ve středních Čechách - podporují populistu Babiše nebo rovnou extremisty. Ozývají se hlasy, že prý problém znevýhodněných regionů vyřešíme nalitím masivního objemu finančních prostředků. Případ Saska u našich sousedů nicméně velí k pořádné skepsi. Po sjednocení Německa šly na východ miliardy eur a na některých úrovních pomoc stále trvá. Ale nic to nemění na faktu, že Sasko zůstává hlavní baštou proruské extrémistické AfD. Podobně tomu bylo s politickou efektivitou evropských peněz pro britské znevýhodněné regiony, které se staly základnou brexitérů.
Ze sociální patologie se zkrátka neproinvestujeme.
Oposmluvní model politiky, v němž si ČSSD od Zemanových dob hrála na zásadního oponenta ODS, zatímco s ní na mnoha úrovních provozovala faktickou alianci, v situaci nastupující rozvojové stagnace nenahradil model s opravdu fungující opozicí, ale antisystémoví populisté. Jak však vidíme prakticky všude ve světě, populistický primitivismus nedokáže kompetentně obsluhovat současnou komplexní společnost a ani řešit problémy její běžné správy, natož ji posunout na novou rozvojovou trajektorii. Česká republika po odražení populistické vlny bude potřebovat fungující a konstruktivní opoziční strany nebo stranu, která bude schopná odebrat Babišovi a Okamurovi „levicové“ autoritářské voliče. Je zjevné, že dodělávající nereformova(tel)ná, proruská KSČ(M) tuto roli ani náhodou nezastane, stejně jako zbytky Zemanem zdevastované ČSSD.
Zda vznikne nějaká nová levicová strana v situaci, kdy se stále více Čechů po mnoho let přiklání k pravé straně politického spektra, o tom lze mít oprávněné pochybnosti. Myslím, že by se postupně proti pravičácké a euroskeptické zaťatosti ODS mohla vyhranit nějaká nová středová proevropská formace odmítající pročínské a proruské spády všelijakých zahradilů. Avšak křišťálovou koulí opravdu nedisponuji.
Žijeme v době, kdy se mnoho stávajících dlouhodobých trendů musí zlomit - a bude potřeba hledat nové cesty, začínat znova.
Konzervativní politické síly - fakticky většina našich levičáků, jak osvětlují „intelektuální výkony“ všelijakých druláků a kellerů - které stojí na snahách všechny nutné změny odložit na neurčito nebo úplně zastavit, stejně jako populisté se svým prohlubováním krize dlouhodobě neudržitelnými kroky, se teď začnou propadat do zapomnění a na okraj společnosti.
Teprve uvidíme, zda se alespoň tento trend udrží.
