Rozchod, nevolníci!

70 % Čechů se bojí, že se válka může dostat až k nám, nicméně 56 % lidí si také myslí, že vláda podporuje ukrajinské obránce příliš mnoho.

Jde o veskrze „zajímavý“ přístup. První adjektivum, které člověka v této souvislosti napadne, je „nedospělý“.

Nedospělý je člověk, jenž nehodlá vzít svůj život především do vlastních rukou a neustále očekává, že se o něj bez jeho většího přičinění vždycky „někdo“ postará. Že to, co je třeba, „někdo“ za něj zařídí. Nějaká náhradní rodičovská figura, jíž připisuje moc a odpovědnost, které údajně sám postrádá.

Radikální pravičáci toho velmi mnoho napovídali a napsali o tom, že prý takovou závislou mentalitu produkuje „sociální stát“. Není to ale pravda. A nesouhlasí s nimi ani zdaleka všichni pravicově orientovaní autoři, pro něž je dávno hotovou věcí, že současný kapitalismus s nedokonalou konkurencí bez institucí sociálního státu nevyhnutelně vede k politické havárii.

Kromě toho, přiznejme si, s výjimkou privilegování důchodců několika posledními vládami neexistuje v českém sociálním státě nic, co by mohlo průměrného klienta takto rozmazlit a zabránit mu v dospělosti.

Bude to jinak. Za prvé si Češi po staletí pěstují mýtus o své „holubičí“ povaze, která je údajně povznáší nad mocenské střety tvořící jinak podstatnou část mezinárodní politiky.

Za druhé si na základě národní mytologie inspirované událostmi let 1938 a 1968 systematicky pěstujeme syndrom oběti. Jan Werich to kdysi shrnul do následujících slov: „Jsou národy, které dostanou přes držku a vzepřou se. Pak jsou ty, co se ohnou. My se ohneme, ale to nám není dosti. Jakoby tomu cosi chybělo. Řekneme tedy: ´Dostali jsme přes držku, ale tak jako my, tak ještě nikdy nikdo nikde přes držku nedostal.´“

Mýtus české výjimečnosti v roli zhrzené oběti zákeřného cizího piklení ovšem dokonale destruuje dnešní hrdinně se bránící Ukrajina. (Nemluvě o tom, že ho opravdu spolehlivě zničí kontakt naprosto s kýmkoliv, kdo se na rozdíl od Čechů imperiální expanzi bránil.)

Češi odkojení hloupým a autodestruktivním národním mýtem navíc v roce 1989 vyšli na náměstí, když o geopolitických změnách v našem prostoru už rozhodly velmoci jinde a bylo třeba jen trochu postrčit vachrlatou stavbu starého režimu, co se bez bodáků okupační armády nemohl dál udržet.

Na rozdíl od Poláků, kteří se bouřili, když byl jejich starý režim ještě při síle, Češi vyšli do ulic, když už dodělával.

Mnozí, mezi jinými teolog Tomáš Halík, dávno konstatovali zjevnou věc: Většina Čechů za svou svobodu nikdy doopravdy nebojovala. Dostali ji vlivem mimořádných, výjimečných a stěží kdy opakovatelných historických okolností v podstatě zadarmo. V dějinách ale takový průběh událostí vůbec nebývá pravidlem. Většinou se musí bojovat daleko tvrději, než jak to většina české společnosti kdy předvedla od úsvitu 1. čs. republiky.

Navíc platí, že sebeobraz oběti okolností stále dokola reprodukuje volání po poskytnutí neomezené moci někomu, „kdo se postará“. Vytváří tedy spolehlivě strukturální podmínky pro to, aby svoboda byla odvolána a zrušena. „Ať to někdo zařídí, ale ne my“ - to znamená další kolo volání po parodii na politického spasitele Klausova, Zemanova, nebo Babišova střihu. Znamená to absolutní neochotu poučit se byť jen z těch historických lekcí, které přineslo posledních 34 let v této zemi.

Zajímavé je na věci také to, že český sebeobraz věčné oběti okolností, která nikdy nevezme svůj osud do vlastních rukou, krásně souzní s ruskou imperiální představou Čecha coby ukázkového Švejka, který věčně vede „chytré“ řeči, popíjí pivo, ale když se rozhoduje o podstatných věcech, skutek utek. Tak jako zámek vyžaduje klíč, tak prý nesvéprávné české švejkovství vyžaduje ruskou imperiální ochranu.

Ten kdo čte v Kremlu výsledky posledního průzkumu CVVM každopádně nemá nejmenší důvod měnit historicky zakořeněný názor na poměry v české gubernii.

Češi toho hodně nažvaní, ale když dojde na lámání chleba, nejsou ochotni pro vlastní svobodu udělat v zásadě nic. Na odpor impériu se staví jen malá menšina, které to nepopulární a nekompetentní vláda rozhodně neusnadňuje.

Rozchod do zaměstnání, nevolníci!

Tento článek také vyšel na webu Britských listů (blisty.cz)