Článek
Ale ještě dávno poté, co zakladatelé postmoderny samotnou myšlenku avantgardy podminovali žíravou skepsí, se zejména levicoví intelektuálové stále cítí být „společenským předvojem“.
Bohužel, svět se mění - a s ním i reálná role toho, co bylo kdysi kdesi avantgardní.
Například takový Antonio Vivaldi byl kdysi považován za přílišného stylového inovátora a enfant terrible, takže se mu na rozdíl od učesanějších kolegů téměř nedařilo shánět sponzory, kteří by jeho hudbu spolehlivě financovali.
To se ovšem týká doby autorova života, přelomu 17. a 18. století. Dnes je naopak pro mnohé Vivaldi kvintesencí barokního komponování, pro některé dokonce jediným barokním skladatelem, jehož vůbec znají. A hrají ho dnes pro turisty do omrzení doslova všude, snad i na veřejných záchodcích - takže se postupně bez sebemenší vlastní zásluhy změnil z vyčnívající postavy v otřepané hudební klišé.
Velmi podobně dopadl Karl Marx. Ve své době byl jistě myslitelem revolučním, z pohledu 21. století má ale sám mnohem blíže k lidem vlastní epochy - Adamu Smithovi, Augustu Comtovi, Michailu Bakuninovi - než k nám. Jeho „avantgardní“ impulsy se vyčerpaly a rozplizly do ztracena na pozadí desítek milionů obětí sovětského a čínského komunismu, když ani po rozpadu sovětského bloku nedokázali „marxisté“ překonat neproduktivní nostalgii po autoritářských zhovadilostech.
A také postupně sledujeme, jak se někteří Marxovi uctívači, kteří dosud nezvládnutě truchlí nad ostatky dějinně vykupitelské role zburžoaznělého proletariátu, spolu s postsovětskými čekisty a neonacisty „geopolitizovali“.
Geopolitizací levice zde označuji proces, v němž se z proponentů univerzální emancipace stali selektivní obhájci geopolitických soupeřů „kolektivního Západu“. Tento proces v levičáckých analýzách vedl k definitivnímu ignorování otázky pokroku a podřízení kategorie času kategorii prostoru.
(„Geopolitizovaná levice“ zdůrazňuje poněkud jiné aspekty než starší pojem „regresívní levice“. Ten hodnotil takto degenerované levičáky především z hlediska převrácení jejich původně progresívních hodnot.)
Geopolitizace zlikvidovala zřetelně vymezené hodnoty, kterými se revoluční levice vyznačovala v dávných dobách víry v dějinné poslání světového proletariátu. Jednou z nich byla univerzální emancipace pracujících, jinou prosazování pokroku proti reakci. Obojí je ale v optice dnešní geopolitizované levice dávno mrtvé: Vykořisťování dělníků na Západě je pro ni špatné, protože Západ sám je špatný, ale obdobné, leč ještě horší vykořisťování dělníků v Číně či jejích koloniích už tak zásadní kritice nepodléhá. Čína je přece - spolu s Ruskem, Íránem a dalšími revizionistickými mocnostmi - „na správné straně dějin“ od chvíle, kdy západní dělnictvo dalo přednost reformismu před revolučností a trůn dějinného vykupitele se uprázdnil. Novými spasiteli jsou pro levičáky autoritáři a reakcionáři v krutých protizápadních režimech osobní moci, a to zásadně bez ohledu na míru útlaku, kterou ve „svých“ společnostech produkují.
Kdykoliv se západní demokracie před protizápadními autoritáři odváží bránit, pravidelně je to denuncováno jako „agrese“ nebo „provokace“, případně „ohrožování“ těch, kdo připravují a provádějí reálnou politiku imperialistické expanze.
Geopolitizovaná levice si prošla podobným procesem, jaký prodělalo někdejší novověké osvícenské vědomí v Evropě během napoleonských válek. Na začátku ovšem Evropané často fandili osvícenskému programu. Po bližším seznámení s napoleonskou politikou, která vystupovala jako legitimní dědic revoluce a osvícenství, se ale téměř všude veřejné mínění s notnou podporou tradičních monarchií otočilo k národoveckému fangličkování a (řečeno s Marxem) oslavování letité knuty jako čehosi legitimního. Znechucené komentáře takového Goetha k „francouzožroutství“ nemohly nic změnit na procesu národoveckého oblbování, který poprvé v dějinách vzal do svých služeb také centralizovaný státní vzdělávací systém a s jeho pomocí byl natlučen i do hlav nejchudších mas.
Ani současnému procesu geopolitického ohlupování zdaleka nepodlehli jen nevzdělaní levicoví caudillové Latinské Ameriky jako Ortega či Maduro, o málo chytřejší Brazilec Lula, případně někdejší mluvící hlavy progresivistů v USA jako Tulsi Gabbardová. S obdobným zaslepeným fanatismem se setkáváme bohužel také u intelektuálů, kteří by teoreticky měli být schopni přehodnocovat své politické postoje v konfrontaci s fakty.
***
List Byline Times právě publikoval článek, který takřka tři roky nesměl vyjít v Columbia Journalism Review. Duncan Campbell v něm shrnuje svůj výzkum „totálního proruského obratu“ v redakci klíčové instituce americké levice, časopisu The Nation.
V The Nation z podnětu manžele majitelky Stephena F. Cohena, který je emeritním profesorem ruských studií, zhruba od roku 2016 probíhá doslova velkovýroba velkoruské propagandy, která se v redakci stala „stranickou linií“. Pro nás tady a teď je důležité, že v Cohenových textech starých 6-7 let nalezneme už prakticky všechny dnes běžné tropy obhájců ruské imperiální expanze, včetně klíčového zastrašování jadernou Apokalypsou, kdyby se snad Západ postavil imperiální Moskvě na sebemenší odpor.
Campbell cituje disgustované bývalé i současné spolupracovníky časopisu, kterým na rozdíl od Cohena a šéfredaktorky Vanden Heuvelové opravdu vadí, že texty The Nation stále častěji citují a přebírají ultrapravicové zdroje.
Chvála Fox News, Breitbartu, pravidelné vystupování v relaci Tucker Carlson Tonight - to všechno nepatří k očekávaným vizitkám kritické levicové žurnalistiky, jak si ji tradičně představujeme.
Věci ovšem o to více napomohla mantra, podle níž je nevhodné vyšetřovat Trumpovo spiknutí s Kremlem, jelikož - jak už jsme slyšeli - zhoršení vztahů, které by to přineslo, může skončit jaderným konfliktem. Pětatřicet editorialů na jedno jediné brdo, odmítnutí Trumpovy ruské stopy, to už leckomu zhořkne redakční chlebíček. Dva povolené články s krotkou kritikou přirozeně nemohly takový trend zvrátit.
Ba co více, postupně se Cohen s Vanden Heuvelovou na veřejných akcích pořádaných kremelskou pátou kolonou v USA sbratřili s podobně proruským konzervativcem Jamesem Cardenem a začali ve svém „levicovém“ časopise zveřejňovat jeho proruské texty. Dalším novým kamarádem vedoucí dvojky The Nation se stal antisemita Gilbert Doctorow, který ve svém Russia Insideru předával Cohenovy myšlenky o zlém Západu ultrapravicovým konspirologům. Jiným novým soudruhem se stal Patrick Lawrence s konspirační teorií, podle níž si Demokraté v roce 2016 krádež dokumentů ze svého kampaňového serveru „vymysleli“ (= takže v ní „nemohli“ být namočeni ruští hackeři a Julian Assange „nemohl“ pro Kreml vyprat tyto hacky prostřednictvím své organizace Wikileaks).
Přestože Lawrenceova verze stála doslova na vodě, redakce The Nation neváhala ještě více poškodit svou reputaci a publikovat ji, aby pomohla Trumpovi a Kremlu. A navrch přidala dalších čtrnáct Lawrenceových článků.
Politolog Philip Green, který seděl v redakční radě kdysi autenticky levicové publikace po čtyři dekády, tvrdí:
„Redakční postoj časopisu se zdá být takový, že jediný způsob, jak se posunout k omezení jaderných zbraní a míru, je neznepřátelit si kleptokratického násilníka v Kremlu; a nerozptylovat zuřícího sociopata v Bílém domě. Tato představa je tak klamná… Představuje to odklon od cesty principu – říkání pravdy o mocných – k cestě naprostého odevzdání se moci.“
Toto shrnutí, jak můžeme nyní dobře vidět i u nás, pregnantně charakterizuje morální bankrot geopolitizované levice dokonale ochočené protizápadními diktátory.
Přihlásit se k levici už dávno nefunguje jako bájná „fontána mládí“. Spíše ještě takový čin odkazuje na slavnou „fontánu“ Marcela Duchampa. Z Nového Jeruzaléma jsou naráz Zvonokosy.
Mezi „mírovými“ politruky hlásícími se ke krajní levici a ultrapravicovými propagandisty Putinova neoimperiálního tažení proti „úpadkovému Západu“ už je sotva možno nalézt nějaké zásadní rozdíly. Obojí si arci o sobě stále myslí, že patří k „avantgardě“ a na rozdíl od liberálů reprezentují „budoucnost“.
Podle rudohnědých reakcionářů se má ale Západ bez odporu vzdát agresi „nadřazených“ geopolitických protivníků a pokorně umožnit své zničení.