Článek
Tato vláda sice neřídí počasí, neopyluje kvetoucí stromy, ani sama nezavedla celé dekády (ne)fungující model financování vysokých škol, ale stejně zrovna ona teď může úplně za všechno.
Slýcháme, že prý řeči o českém postkomunismu mají být zlovolným výmyslem antikomunistů. Avšak představa, že vláda „všechno řídí a za všechno nese odpovědnost“, je právě ukázkovým příkladem „hluboce zažraného“ postkomunistického myšlení, pozůstatkem představy, že prostřednictvím centrálního plánování poručíme větru, dešti, a stát pak dokáže řídit každá kuchařka.
Z komunistického modelu společnosti, kde se každý pšouk v Horní Dolní projednával s předstihem přinejmenším na krajském výboru kompartaje a každý drb se stával politickou otázkou nejvyšší důležitosti, si mnozí starší spoluobčané odnesli představu, že vláda má sama všechno řídit a zařídit - a pokud něco nefunguje, nese za to přímou odpovědnost. Bohužel tuto vykloubenou představu předávají dalším generacím. Odtud mj. i pochopení pro selhávajícího „manažera“ Babiše, který ve funkci premiéra „počítal vakcíny“ - protože je manažersky zcela neschopný a nedokáže ani delegovat pravomoci.
Spoustu věcí vláda ovšem neřídí a nemůže je napravit, kdyby se stavěla na hlavu. Mír na Ukrajině například nezařídí ani Babiš, ani Pavel, ba ani jezulátko v kapse kohokoliv. Žádný politik nezajistí, aby děti napsaly opuštěnému rodiči a přijely na návštěvu. Pokud zdražilo „pivo, jogurty, párky… i telecí plecko“, může ovšem vláda „stropovat“ ceny jako Stropnický a dopracovat se k podobně katastrofálním ekonomickým výsledkům a povážlivé situaci v zásobování, jako „úžasné“ Maďarsko. Nebo bude zasahovat s rozmyslem, tržně konformně, aby ceny neztratily informační hodnotu a zároveň bylo pomáháno nejzranitelnějším. Výsledek pak bude nedokonalý, ale nikoliv zcela katastrofální.
Vláda nerozhoduje o tom, že někteří akademičtí pracovníci berou na stejných pozicích jako jejich kolegové skandálně nízké platy, pokud máme systém autonomie univerzit. Systém financování jistě není nastaven ideálně, ale to samo ještě nikoho nenutí rozdělovat uvnitř univerzity finance tak, že se z některých akademiků stávají chudší příbuzní prodavačky v Lidlu, zatímco jiní pobírají na stejné pozici nadprůměrný plat. O tom si univerzita rozhodla interně. V rámci svých vlastních pravomocí.
Před lety „ekonomové“ ČMKOS ukřičeli samotnou myšlenku na důchodovou reformu a odešli z debaty s jednoduchým argumentem: Žádná taková reforma prý není potřeba. Ukázkový příklad závěru, který lze zdevastovat obyčejnými kupeckými počty.
Mezitím se deficit průběžného systému mnoho let prohluboval a po předstírání, že problém neexistuje, nastane v roce 2024 pro nové důchodce revoluce. Budou jim totiž naráz počítat důchody způsobem, který odpovídá příjmové situaci průběžného důchodového systému.
Na vině ovšem určitě nejsou ti, kdo se v čase, kdy bylo možno přechod na nový model naplánovat komfortněji, rozhodli problém úplně ignorovat a spoléhat na to, že jej vláda „jednou“ nějak zázračně vyřeší. Ne kvůli tomu, že jsme se rádi po léta nechali obelhávat odborářskými demagogy, ale kvůli současné vládě se budou mít noví důchodci špatně. Fiala to má vyřešit. Vytáhnout králíka z klobouku, simsala bim.
Kancelář Fortuna potvrzuje, že po veřejné výzvě Andreje Babiše, aby si na něj lidé vsadili, šli volit a vydělali dvanáctinásobek (v době, kdy pravděpodobnost vítězství AB byla odhadována maximálně na 9 %), tisíce lidí, zejména v kategorii nad 45 let, skutečně vsadily trojciferné částky. Bylo zřejmé, že šanci na vítězství nemají ani 1:10, ale přesto to udělali a Babiše tupě poslechli. Teď si masivně stěžují, protože někteří dokonce vsadili celou svou dostupnou hotovost. Bohužel, pokud jde o věrné babišovce, nakonec jistě opět uvěří, že za jejich ztrátu může „fialová bída“, nikoliv ten, kdo je sprostě podvedl.
Z (post)komunistického chápání politiky jako sféry, která je vtělením pokřivené náboženské víry ve všemocného spasitele proměňujícího vodu ve víno a zázračně uzdravujícího, plynou zcela mimózní očekávání toho, co by politici měli být schopni zařídit, případně zcela falešné přikládání odpovědnosti za věci, které nemohou ovlivnit.
A pokud lichá očekávání z jiné planety neplní premiér či šéfové parlamentních komor, český sovok bez váhání naloží celé břemeno svého politického náboženství na tatíčkovskou figuru prezidenta, jemuž u nás všelijak vyšinutí lidé tradičně píší, aby jim pomohl třeba i zlikvidovat sousedův netěsnící septik.
Problémy s úřady má ale lidem pomáhat řešit (bohužel pokřečkovaný) úřad ombudsmana, problémy s tíhou života pak dobří přátelé nebo v nejhorším terapeut.
Politici tu nejsou od toho, aby zařizovali věci, které nespadají do jejich kompetence a suplovali práci odborů, právníků, ombudsmana či psychologa. A ze všech politiků je prezident ten fakticky nejméně vybavený reálnými pravomocemi k tomu cokoliv prakticky řešit. Není to rozhodně žádný superhrdina.
Postkomunistický človíčku, politici pokaždé nemůžou za tvůj podělaný život. Některé věci dovedou ovlivnit, jiné ale nemají ve své moci - a ještě za jiné, promiň, si můžeš hlavně sám. Jsi dospělý, sestimsmiř.
