Článek
Je snadné zopakovat hlavní body, v nichž se populisté zásadně odlišují od tradičních politických stran. Vzývají vůdcovský princip a neexistuje u nich ani náznak vnitrostranické demokracie. Jejich strany jsou dokonce ve dvou nejvýznamnějších případech přímým majetkem vůdce.
V normální západní demokracii je nemyslitelné, aby politik vlastnil mediální impérium servilně vychvalující jeho „politickou genialitu“, nebo si ze státního rozpočtu přihazoval do svých firem dotace, jako když přendáváte cash z levé kapsy do pravé.
Zdánlivě zde není co řešit - až tedy na to, že ve skutečnosti toho k řešení zbývá až hanba.
Značné části našich spoluobčanů nikdo nikdy ve škole nevysvětlil, jak má fungovat systém parlamentní demokracie. Místo toho jim říkali, že parlament je „buržoazní žvanírna“, čemuž nezřídka dodnes věří. Nejen že o demokracii stále zhusta nic moc nevědí, ale ani si k ní za posledních třicet let nevytvořili žádný vztah, který by je vedl k zájmu o to, aby v Česku přežila a fungovala.
A dokonce i u některých z těch, kdo dospěli dávno po listopadu 1989, školství chápané coby páté kolo u vozu a vystavené neustálým změnám koncepcí občas odvedlo v občanské výchově mnohem méně kvalitní práci, než by bylo namístě.
Schopnosti mnoha našich spoluobčanů politicky rozlišovat jsou tedy velmi omezené. Jurečka čerpající z ministerstva zemědělství relativně malou částku na firmu přepsanou manželce je pro ně obdobným případem střetu zájmů jako Babišovy miliardové aféry.
Setkal jsem se i s tím, že dávné sporné špinavé prádlo expremiéra Bohuslava Sobotky, týkající se využití poslaneckých náhrad, bývá přímo stavěno na roveň s agrofertizací české politiky a privatizací státu Andrejem Babišem.
Zatímco se příznivci demokratických stran snaží prezentovat rozdíl mezi nimi a populisty jako rozdíl kvalit, pro jiné jde pouze a jedině o otázku kvantity.
Jinak řečeno, pro mnohé z našich spoluobčanů jsou demokratičtí politici stejní vykukové jako Babiš, který ovšem to co oni údajně provádí lépe a úspěšněji.
„Vždyť jsou stejní jako on; jenže Babiš aspoň dal lidem slevy a posílal jim peníze,“ řikají ti, pro něž je Dalmácie jako decimálka.
Jenže takových je překvapivě mnoho. Podle posledního průzkumu STEMu bezmála polovina obyvatel starších šedesáti let a bezmála polovina osob se základním vzděláním bez maturity.
Tajemství staré koblihy tedy spočívá v tom, že se dlouho kašlalo na to, aby volič vůbec znal rozdíl mezi fungující demokracií a parodií na ni.
A s každou ministerskou aférou, kterou premiér mlčky přechází, aniž by kohokoliv odvolal, sílí pocit našich koblihářů, že „demoblok“ nabízí vlastně jen slabý odvar velkorysého babišismu.
Demokrati jsou pro ně ti, kdo nejsou dost mazaní na to, aby si pořádně naloupili ze státního; a také ti, co si to neumí „zařídit“ tak, aby při jejich miliardových hostinách padaly plebsu pod stůl napůl ohlodané kosti.
