Článek
Spojené státy právě pozastavily Izraeli dodávky některých zbraní kvůli tomu, že se obávají ofenzívy proti pohraničnímu městu Rafáh v pásmu Gazy.
Pokud ovšem Hamás v Rafáhu válku přežije, fakticky by to znamenalo, že ji vyhrál.
Nechce-li se Izrael smířit s porážkou a vítězstvím Hamásu - a takový výsledek si nepřeje nejen Netanjahuova vláda, ale ani izraelská opozice - bude muset tak, či onak v operaci proti Rafáhu pokračovat. Jestli to znamená, že přitom nelze použít zadržovanou přesnou munici od Američanů, bude nasazeno o to více munice nepřesné. Více „hloupých“ bomb. Více dělostřelecké a minometné palby. Více plošných salv z raketometů.
Ve výsledku zemře o to více palestinských civilistů, za něž se schovávají teroristé.
Tak vypadá nejpravděpodobnější výsledek americké snahy „humanizovat“ válku, jíž Bidenovi poradci zoufale nerozumí a s níž by si vůbec nedovedli poradit, kdyby ji nedej bože sami museli vést.
Řekněme to naplno: Poslední válka, v níž západní ozbrojené síly dosáhly stanovených politických cílů, proběhla na jaře roku 1999, tedy před čtvrt stoletím. Ohromná přesila letectva celého NATO v ní nakonec zvítězila nad mnohem slabšími silami miloševićovské zbytkové Jugoslávie.
Ovšem ne proto, že by snad armádní jednotky nasazené v Kosovu byly drtivě poraženy. Naopak: Při stahování Srbů západní pozorovatelé netajili překvapení nad tím, kolik nepoškozené bojové techniky tam ještě po všech náletech zbylo. Pozemní armáda protivníka po osmdesáti dnech náletů NATO zůstala bojeschopná.
Milošević nakonec ve věci Kosova couvl hlavně proto, že jej kvůli poškozeným majetkům začali opouštět spojenci mezi oligarchy, kteří si nahrabali během místní privatizace, stejně jako stínové figury z prostředí organizovaného zločinu. Rozpadala se mu tedy mocenská základna.
Jinak formulováno, Milošević neodešel z konfliktu poražen ani tak vojensky, jako spíše politicky.
Mezitím uplynulo pětadvacet let - a žádný další konflikt, do nějž Západ vstoupil, nakonec nesplnil původní očekávání. Jásalo se nad Irákem, než začalo být zřejmé, že zemi de facto ovládá sousední Írán. Jásalo se nad Libyí, než se ukázalo, že se tam donekonečna spoří dvě konkurenční tlupy válečných podnikatelů na východě a západě země.
Již za Bidenova prezidentství musely Spojené státy s velkou ostudou odejít z Afghánistánu, kde mírovou dohodu s Talibánem vyjednaly tak dokonale, že islamistické milice svržené na počátku století jsou opět u moci.
Zdá se vám mé hodnocení příliš příkré? Věřte, že se ještě krotím. Vysoce oceňovaný izraelský vojenský historik Martin van Creveld v roce 2016 vydal knihu s provokativním názvem Pussycats: Why the Rest Keeps Beating the West and What Can Be Done About It (Mazlíčci: Proč zbytek světa pořád poráží Západ a co se s tím dá dělat).
Ve studii hájí autor provokativní tezi, že Západ vlastně nevyhrál žádný konflikt s rovnocenným protivníkem už od Korejské války, tedy od roku 1953. A třeba dodat, že i v Koreji šlo vlastně po čínské intervenci o ošklivou plichtu, která dodnes neskončila, protože KLDR a Jižní Korea zůstávají technicky ve válečném stavu.
Jednotlivé Creveldovy odpovědi na otázku, proč vlastně je na tom Západ přes horentní výdaje na zbrojení vojensky tak mizerně, lze samozřejmě brát s rezervou a kriticky přezkoumávat. Potíž je, že pokud jde o základní tezi, má bohužel úplnou pravdu. Západ už velmi dlouho žádné války vyhrávat nedovede. Ani netuší, co by to vlastně obnášelo.
Tím se vracím k tématu v nadpisu. Bidenovi poradci si myslí, že mohou školit Izraelce ohledně toho, jak „správně“ vyhrát válku s Hamásem. Ať už si ale o Netanjahuovi a spol. myslíme cokoliv, je jasné, že autorita Bílého domu v dané věci je vzhledem k americké bilanci v nedávných konfliktech víceméně nulová.
Nikdo v izraelské vládě, vedení opozice ani ve velení armády ve skutečnosti nevěří, že by Američané mohli něco užitečného poradit ohledně činnosti, jíž zjevně neovládají, tedy ve vedení války.
Proto zůstává nejpravděpodobnější variantou dalšího vývoje, že izraelská operace v Rafáhu bude v nějaké podobě pokračovat - navzdory americkým výhradám a pozastavení vojenské pomoci. Podobně, jako strategické nezbytnosti v roce 1967 diktovaly určitá rozhodnutí navzdory tomu, že se proti nim stavěl tehdejší hlavní spojenec, Francie.
Přijatelným výsledkem je zničení zbývajících tří bojových brigád Hamásu a podzemních tunelů s vojenskou infrastrukturou v Rafáhu - nebo případně skutečná dohoda, v níž by se Hamás pod bezprostřední hrozbou úplné porážky vzdal moci v Gaze.
Knížecí rady z Washingtonu, podle nichž by se měl Izrael po všech válečných obětech nakonec smířit s neúspěchem, se nepochybně dočkají jen velmi nepatrného ocenění.
