Článek
Zároveň je ovšem také na stole zjištění, že zhruba každý desátý učitel ve škole dezinformace skutečně šíří.
Taková situace je samozřejmě dlouhodobě neúnosná. A reálným řešením nebudou ani „prověrky“, ani „školení“ učitelů - ale jedině poctivá společenská rehabilitace samotné profese učitele, která až dosud chyběla.
První republika si byla velmi dobře vědoma, že demokratické zřízení závisí na kvalitě škol, a snažila se o výrazný kontrast s ubíjejícím starorakouským školstvím, jak je popsal v knize Svět včerejška Stefan Zweig. Po převzetí moci komunisty ovšem došlo opět k systematické degradaci učitelské profese, počínaje prací poslušné hlásné trouby režimu přes bakšiše za „přesvědčování“ budoucích horníků a vojáků z povolání až po zařazení pedagogických fakult mezi univerzitní pracoviště druhé kategorie.
Bylo to právě za starého režimu, kdy „pajdáky“ získaly (oprávněnou) pověst školy, kde studují levou zadní lidé, kteří by se po maturitě nikam jinam ani nedokázali dostat. Subalterní absolventi subalterní instituce ovšem představovali ideální materiál pro účely socialistické výchovy, která měla být především nalejvárnou a politickou indoktrinací.
Ne všechny důsledky popsaného stavu byly do dnešního dne překonány - a i tam, kde k tomu opravdu došlo, mizerná pověst „pajdáků“ bohužel přetrvává.
Problém bývá často zužován na otázku „společenského ohodnocení“ profese ve smyslu platových tarifů. Avšak v situaci, kdy učitelé základních škol berou výrazně více než řada vzdělanějších akademiků, je už velmi dobře vidět, že pouhé zvýšení platů problém dlouholeté degradace samotné profese neřeší.
Politické forsírování pojetí školského systému jako velkovýrobny soustružníků pro českou montovnu s nadcházejícím loučením Miloše Zemana, doufejme, definitivně skončí. Zda to ale bude také znamenat, že úkoly školského systému, včetně občanské výchovy zahrnující mediální gramotnost a výchovu ke kritickému myšlení, budou konečně uchopeny s plnou vážností, místo aby se kladl důraz na „průtokovou nalejvárnu“, to ještě zdaleka není jasné.
Na druhé straně bude těžké zařídit, aby školy samy překonaly všeobecně tristní stav české veřejné a politické debaty. Myslím tím situaci, kdy nezávislé kritické myšlení je zaměňováno za reflexivní „antiestablishmentovou“ pózu, kdy propagátoři „klimatického podvodu“ nebo „úspěšného brexitu“ nikdy neuznají své omyly a samy sebe dál veřejně pasují do pozice „nezávislých myslitelů“ hlásajících zase novou sadu absurdních ptákovin.
Kdy ti, kdo jednoznačně prokázali, že vůbec nerozumí dění v imperialistickém Putinově Rusku, neustále rozdávají rady ohledně toho, jak by se k této nebezpečné zemi mělo nebo nemělo přistupovat.
Kdy člověk i při návštěvě takřka libovolné divadelní inscenace opakovaně zjišťuje, že autoři a režiséři neváhají nacpat do představení ani nejextrémnější vulgární „vtipy“ a výpady, často politického charakteru - a docela správně očekávají, že se publikum právě nad těmito levnými projevy „myšlenkové nezávislosti“ a la Miloš Zeman div nestrhá smíchy.
Není jednoduché jako společnost překročit svůj stín.
Avšak ve chvíli, kdy bychom všechny takové pokusy vzdali, s námi bude definitivní konec.
Můžeme pak začít na školách vyučovat, jak do sebe správně obrátit půllitr - a v mezičase „statečně“ nadávat na poměry, s nimiž přece „nic nenaděláte“, protože kvůli „nim“ to „všechno stojí za houby“.
