Článek
Můžeš se našim čtenářům ve stručnosti představit?
Hezký den, moje jméno je Hana Šimková, jsem speciální pedagožka (tyflopedka) a herečka (dokončuji studium herectví na DAMU). Do světa lidí, co nevidí, jsem vkročila před osmi lety. Byl to pro mě tehdy krok motivovaný úplnou náhodou - která ale myslím, že neexistuje (úsměv). Od té doby jsem několik let vedla jako hlavní vedoucí Tyfloturistický tábor, začala pracovat v Asociaci rodičů a přátel dětí nevidomých a slabozrakých v ČR vedle Terky Kochové, spolupracovat s Rozhlednou Pavly Kovaříkové a před dvěma lety začala vytvářet pod Tyfloturistickým oddílem Sobí pobyty zaměřené na cestu k sob-ě pro dospělé se zrakovým postižením.
Bojuješ s nějakým hendikepem? Pokud ano, můžeš přiblížit, jak to s ním zvládáš?
Nebojuji.
Tyfloturistický oddíl. Můžeš nám tuto organizaci stručně představit a zmínit? čím se zabývá? Tábory, na kterých působíš jsou spjaty s Tyfloturistickým oddílem, nebo jde o jiný projekt?
Tyfloturistický oddíl je organizace, která mnoho let pořádá volnočasové akce pro děti z celého Česka (i Slovenska). Letní čtrnáctidenní tábor; jarky na běžkách; vodu, podzimky; víkendovky; pravidelné setkávání se ve středy. Děti odkudkoli mohou jezdit na různé akce a mohou se přihlásit - nejsme oddíl v pravém smyslu, spíše skupina, která je otevřená. Za poslední dva roky se Tyfloturisťák rozrostl o sekci Sobích pobytů pro lidi od patnácti let do sto dvaceti sedmi, kteří se chtějí rozvíjet a poznávat sami sebe (i další lidi).
Zaujalo mě, že realizuješ různé sociální experimenty. Den bezdomovcem, vozíčkářem apod. O co jde a jak je možné se do některého experimentu zapojit?
To vzniklo během mého studia na Univerzitě Karlově, kde jsme měli na jednom předmětu za úkol prozkoumávat různé sociální oblasti - jít do stacionáře, zkusit den na ulici,… mohli jsme si vybrat - jasně že jsme se s kamarádkou hned přihlásily na den na ulici! Vyučující chtěla, abychom bez peněz a bez mobilu strávily den v Praze. To nám přišlo jako moc snadné, tak jsme si vymyslely, že strávíme den v přestrojení za bezdomovce a zkusíme si i žebrání a tak. Bylo pro nás ohromující, kolik věcí vidíme, až když se snížíme blíž ke „dnu“ - a to jsme tam byly jen na den a velmi zlehka. Napsala jsem o tom pak článek (odkazy jsou na konci rozhovoru) a nadchlo nás to. Tak jsme začaly zkoušet i den na vozíku a pak jsem si zkusila i den poslepu. Moje poslední zkušenost je teď z března 50 hodin poslepu s nevidomou kamarádkou. Z toho zatím článek nemám, jen intenzivní zážitek, za který jsem moc vděčná, možná jej v budoucnu dám do slov. Vážím si toho, že se můžu nořit do jiného vnímání světa, i když vím, že je to jen návštěva a že nikdy skutečně nemůžu pochopit a zažít to, co lidi, kteří to žijí denně. Já pak vstanu z vozíku, otevřu oči… ale ten krok tím směrem je pro mě podstatný.
Podle dostupných informací zpíváš. Profesionálně nebo jen tak pro zábavu? Koncertuješ a jsou tvé písničky někde k poslechu?
Zpívám! (radostný úsměv) Dřív ve sboru po celém světě, pak sólově, pak s plesovou kapelou, pak v nastudování muzikálů, teď v představení v Divadle Disk na DAMU a od podzima v jednom divadle v Brně. Učím zpěv, dirigovala jsem sbor, psala jsem i bakalářku o Sborovém zpěvu ve světě lidí se zrakovým postižením, založila jsem na TTO táboře sbor a pak jsme chodili do domovů pro seniory, to bylo krásný. Vedu sobí pobyty zaměřené na zpěv, teď nás čeká jeden v květnu. K dohledání asi něco je, ale ne nic moc aktuálního, třeba pár ukázek na instagramu (hasimkova), ale spíš se plánuji k tvoření a sdílení zpěvu se světem dostat v budoucnu.
Pořádáš různé pobyty. Čeho se týkají a co lze na nich vše zažít?
V rámci sobích pobytů se dotýkáme rozmanitých témat se stejným záměrem - dozvědět se něco sami o sobě, potkat další lidi na podobné vlně a rozvinout se v nějaké oblasti. Letos za sebou máme pobyt pěvecko pohybový Na cestě v soul-ladu; módní pobyt Kdo je ten člověk v mém oblečení?; a pobyt Svět za mými víčky se sebezkušeností poslepu, což byl náš první pobyt pro vidící. V květnu nás čeká zpívací pobyt Zpěv jako cesta sebepoznání, na kterém budeme znít, vnímat svůj hlas, zpívat společně pár písniček; potom nás čeká pobyt pohybový s jógou a uvolňováním se skrz svobodný tanec; jídelní pobyt v létě; pobyt v Pošumaví s lesními procházkami a hledáním klidu v přírodě; týdenní pobyt u moře ve Španělsku; a výtvarně tvořivý víkend. (odkaz na pobyty bude na konci rozhovoru, kdyby někdo chtěl mrknout, ať nemusí hledat)
Jak vidící vnímali být nějakou dobu bez zraku?
Hodně pestře, každý si to prožil v různých úrovních a dotklo se ho něco jiného. Cílem nebylo pochopit, jak to mají nevidomí, ale vnímat, jak to mám já, když zavřu oči. A možná se jako bonus stane, že tím vykročením do světa nevidění třeba v něčem dokážem být empatičtější a pokornější ve vztahu k někomu, kdo nevidí. Plynuli jsme tématy jako: jak začleněně a vyčleněně se cítím ve skupině, když nevidím a musím zachytit, o co jde a co se kde odehrává; jaké odhady prostoru máme, když jsme zvyklí se v něm orientovat očima; jak se cítím u zpěvu, když mám oči zavřené a jsem v sobě; jak se mi medituje, když delší dobu nekoukám - mám lepší vizualizace, protože mozek postrádá vjemy?; jak náročný je pořád být ve střehu a vnímat, co se kolem děje; jak jiný je jíst poslepu, jak jsme zvyklí jíst očima a jaký to je nemít vizuální kontrolu třeba skvrn; jak pro někoho zavřít oči a nemoct se koukat znamená až pocit ponížení a nepříjemné absence kontroly nad životem, přitom je to jen na 24 hodin…bylo to moc zajímavé. Podle mě je pro nás vidící bytí poslepu ve spoustě věcech oči otevírající.
Týdenní pobyt ve Španělsku u moře. Mám to chápat tak, že nevidomí lidé jedou prostě s vámi k moři? S doprovodem? Nebo jak tam fungují?
Jojo, přesně jak říkáš, nevidomí lidé jedou s námi k moři. Bez doprovodu. Na naše pobyty není vůbec potřeba doprovod. Děláme akce pro 5-7 účastníků, takže jsme schopné asistovat všem a je to moc prima. U moře se naučíme trasy, aby byli účastníci co nejvíc svobodní, a my děláme zázemí, oči - jsme tu, kdyby cokoli. Ráno býváme na pláži a kocháme se východem slunce, nebo máme možnost meditace, či jógy. Přes den jsme po skupinkách - někdo na výletě, někdo u bazénu, někdo lachtánkuje u moře, jak kdo chce, vždycky se domluvíme. A večer vedu společný program s jemným sobím přesahem - k sobě.
Slyšel jsem také něco o neverbálním kurzu pro nevidomé. Můžeš o něm povědět víc?
Jasně! Letos se Rozhledna Pavly Kovaříkové opět vrátila k jejich dlouhodobému projektu zaměřenému na neverbální projev nevidomých. Kurz se jmenuje I když nevidím, můžu vypadat dobře a jeho cílem je proplout společně tématem neverbální komunikace a získat zpětnou vazbu na to, jak člověk neverbálně působí na okolí. Dříve jsem na neverbálce spolupracovala v různých rolích, od letošního roku jsem v roli lektora a s Pavlou kurz vedeme spolu. Je to pro mě spolupráce za odměnu. Nyní jsme v půlce dubnového běhu, na podzim nás čeká další. Téma je mi (nejen) skrz herectví velmi blízké, zabývám se pohybem, zvědoměním těla a lidským působením, tak si moc vážím toho, že můžeme s Pavlou promýšlet a vést takový program.
Údajně také učíš. Přiblížíš nám trochu více tuto oblast? V jaké oblasti učíš a kdo jsou tví studenti?
Teď tolik neučím. Několik let jsem učila zpěv. Vnímám hlas jako zdroj, jedinečno každého z nás. Z hlasu se toho o sobě můžeme spoustu dozvědět. Učila jsem zpěváky i nezpěváky - lidi, co si třeba v padesáti uvědomili, že jim celý život někdo říkal, že neumí zpívat, a oni by přesto chtěli, cítí, že jim to chybí…a ono to jde. Je to moc krásná cesta. Zpívat podle mě umí každý, je to jako s nástrojem - když je naše tělo (často z dětství) někde rozladěné, v nesouladu, umí se pomalu vyladit - dá se s ním pracovat. Je známé, že zpěv je svým způsobem léčivý.
Děkuji moc Hance za příjemný a velice užitečný rozhovor. Mě zaujal. Co vás? Dejte like. Rozhovor doplňuje ještě následujících pár informací, které vkládám níže.
