Článek
Informace hrály ve druhé světové válce zásadní roli. Vědět, kde se Spojenci chystají zaútočit, jaké vedou diplomatické rozhovory nebo jaké vojenské operace připravují, mohlo mít cenu celých armád. Nacistické Německo proto investovalo obrovské prostředky do špionáže. Přesto se jeden z nejcennějších agentů neukrýval v britské vládě ani mezi vysokými důstojníky. Byl jím obyčejný komorník.
Byl u všeho a nikdo si ho nevšímal
Jmenoval se Elyesa Bazna a pracoval jako osobní sluha britského velvyslance sira Hughe Knatchbull-Hugessena v Ankaře. Každý den připravoval oblečení, otevíral dveře návštěvám a staral se o chod velvyslancovy rezidence. Nikdo netušil, že právě tento nenápadný muž bude několik měsíců fotografovat nejpřísněji utajované dokumenty britské diplomacie a prodávat je nacistům.
Ankara byla v roce 1943 jedním z nejvýznamnějších špionážních center světa. Turecko si udržovalo neutralitu a ve městě působily desítky diplomatů, agentů i dvojitých agentů. Britové, Němci, Sověti i Američané se snažili získat každou informaci, která by mohla ovlivnit průběh války. Právě v tomto prostředí se Bazna rozhodl využít příležitosti.
Nebyl přesvědčeným nacistou, hlavním motivem pro něj byly peníze a osobní ambice. Už před válkou vystřídal řadu zaměstnání a několikrát se dostal do konfliktu se zákonem. Když zjistil, jak lehkomyslně britský velvyslanec zachází s tajnými materiály, pochopil, že drží v rukou jedinečnou příležitost.
Elyesa Bazna mohl hodně změnit, pokud by mu nacisté věřili
Krycí jméno Cicero
Velvyslanec si často nosil přísně tajné dokumenty domů. Ukládal je do pracovny nebo do osobního trezoru a Bazna měl jako komorník přístup téměř do všech místností rezidence. Využíval okamžiků, kdy si velvyslanec dopřával koupel nebo spal. Pomocí voskových otisků si nechal vyrobit kopie klíčů, otevřel trezor, dokumenty vyfotografoval na malý fotoaparát a vše vrátil na původní místo. Celá operace často trvala jen několik minut. Britský velvyslanec si ničeho nevšiml.
Na podzim roku 1943 kontaktoval německou ambasádu. Nabídl sérii fotografií přísně tajných britských dokumentů a za první film požadoval tehdy astronomickou částku 20 000 liber. Němci byli zpočátku přesvědčeni, že jde o provokaci britské rozvědky. Obchodní rada ambasády Ludwig Carl Moyzisch však materiály předložil velvyslanci Franzi von Papenovi. Oba rychle pochopili, že pokud jsou pravé, mají před sebou jednoho z nejcennějších agentů celé války. Dostal krycí jméno Cicero.
Berlín mu téměř nevěřil
To, co následovalo, připomínalo špionážní román. Bazna pravidelně fotografoval diplomatické depeše, zápisy z jednání Spojenců, informace o konferencích v Teheránu a Káhiře i zmínky o přípravách budoucích vojenských operací. Některé dokumenty obsahovaly odkazy na připravovanou Operaci Overlord, tedy invazi do Normandie. Z hlediska hodnoty šlo o jedny z nejcitlivějších materiálů, jaké se během války dostaly do německých rukou.
Paradox celé aféry spočívá v tom, že Berlín vlastním úspěchům příliš nevěřil. Množství získaných dokumentů bylo tak obrovské a jejich obsah natolik senzační, že část vedení německého ministerstva zahraničí i zpravodajských služeb začala předpokládat, že jde o rafinovanou britskou dezinformační operaci.
Rivalita mezi bezpečnostní službou SD, ministerstvem zahraničí a dalšími nacistickými institucemi navíc způsobovala, že se informace často zdržovaly nebo končily v archivech bez dalšího využití. Německo nikdy plně nevyužilo potenciál, který mu Cicero nabízel. Kdyby se tak stalo, kdo ví, jak by dopadly zásadní spojenecké operace.
Britové ho považovali za neschopného
Spojenecké tajné služby přitom postupně začínaly tušit, že někde existuje vážný bezpečnostní problém. Díky dešifrování německých zpráv i informacím od německého odpůrce nacismu Fritze Kolbeho získal americký Úřad strategických služeb OSS zprávy o agentovi s krycím jménem Cicero. Přesto britská ambasáda dlouho odmítala připustit, že by mohl být pachatelem právě komorník. Britští představitelé jej považovali za příliš nevzdělaného a neschopného, než aby mohl organizovat tak rozsáhlou špionážní činnost. Právě toto podcenění mu umožnilo pokračovat ještě několik dalších měsíců.
Nacistické vedení v čele s Hitlerem svému špionovi nevěřilo
Na jaře 1944 Bazna svou činnost ukončil. Obával se, že se kolem ambasády začíná utahovat smyčka, a věřil, že už vydělal dostatek peněz na pohodlný život. Netušil však, že se sám stane obětí jednoho z největších podvodů nacistického režimu. Velká část částek, které od Němců obdržel, totiž pocházela z Operace Bernhard – tajného programu na výrobu dokonale padělaných britských bankovek v koncentračním táboře Sachsenhausen. Bazna se tak po válce dozvěděl, že značná část jeho údajného bohatství je bezcenná. Pokusil se dokonce žalovat západoněmeckou vládu s tvrzením, že mu nacistické Německo nezaplatilo skutečnými penězi. Se svou žalobou ale neuspěl.
Paradox snad nemohl být větší
Operace Cicero dodnes fascinuje svým paradoxem. Na jedné straně představovala jeden z největších průniků do britských tajemství během druhé světové války. Na straně druhé však ukázala, že ani sebelepší špionáž nemá význam, pokud příjemce získaným informacím nevěří. Německé vedení mělo v rukou autentické dokumenty o spojeneckých plánech, ale vlastní nedůvěra, rivalita mezi úřady a chaos uvnitř nacistického aparátu způsobily, že většina z nich zůstala nevyužita.
Proto bývá Operace Cicero často označována za jeden z největších promarněných zpravodajských úspěchů druhé světové války. Ukázala, že informace mohou být stejně cenné jako armáda, ale pouze tehdy, pokud jim někdo uvěří.
Časová osa události
- Říjen 1943 – Elyesa Bazna navazuje kontakt s německou ambasádou v Ankaře a přijímá krycí jméno Cicero.
- Říjen 1943 – březen 1944 – fotografuje tajné dokumenty britského velvyslance a předává je Němcům.
- Prosinec 1943 – Spojenecké zpravodajské služby začínají tušit, že dochází k úniku informací.
- Březen 1944 – Bazna odchází ze služeb britské ambasády.
- 1945 – vychází najevo, že značná část jeho odměny byla vyplacena padělky z Operace Bernhard.
- 1962 – Bazna vydává autobiografii I Was Cicero.
Zdroje:
