Článek
Jen několik kilometrů od Moravské Třebové, v lesích poblíž obce Dětřichov, se během druhé světové války odehrávalo drama stovek žen a dětí. Místo, které mělo původně sloužit jako ubytovna pro dělníky budující nacistickou exteritoriální dálnici Vídeň–Vratislav, se postupně proměnilo v zařízení, které mnozí historici a pamětníci označují za „českou Osvětim“. Dnes zde najdeme jen zbytky základů budov, hustý les a několik pietních míst. Přesto je atmosféra tohoto místa dodnes mrazivá. Válečné události, které se zde odehrály, totiž patří k nejotřesnějším příběhům nacistické okupace na českém území.
Z dělnické ubytovny porodní lágr
Areál vznikl už na konci roku 1939. Nacisté plánovali výstavbu rozsáhlé dálnice spojující Vídeň s Vratislaví a v lesích u Dětřichova vyrostly čtyři dřevěné jednopatrové ubikace a jedna zděná budova. Ta měla sloužit jako jídelna, kuchyň a zázemí pro pracovníky stavby.
Plán na výstavbu dálnice však skončil dříve, než se očekávalo. Tábor tak několik let zůstal téměř nevyužitý. Až v roce 1942 sem nacisté umístili skupiny mužů a žen z Polska, Ukrajiny a Ruska, kteří byli nasazeni na nucené práce v okolí. O rok později se ale účel zařízení dramaticky změnil.
Do Dětřichova byly převezeny těhotné ženy a malé děti z jiného podobného zařízení u Rozstání. Podle dochovaných údajů zde bylo v srpnu 1943 internováno asi 50 těhotných dělnic a 25 kojenců. V říjnu 1944 už tábor evidoval 59 žen a 26 dětí, přičemž více než polovina žen byla těhotná. Tehdy se místo začalo měnit v tragický symbol nacistické brutality.
Nacistické hrůzy připomíná i tento pomník
Tábor pro ženy, které nacisté nepotřebovali
Ženy, které se do Dětřichova dostaly, pocházely převážně z Ukrajiny, Polska, Ruska nebo Běloruska. Většinou šlo o nuceně nasazené dělnice pracující v zemědělství či továrnách na území tehdejší Třetí říše. Když otěhotněly, staly se pro nacistický systém problémem. Nebyly schopné pracovat naplno, potřebovaly péči a zároveň představovaly „nežádoucí“ sociální zátěž. Místo návratu domů tak mnohé skončily právě v Dětřichově.
Podmínky v táboře byly otřesné. Nedostatek jídla, zima, špatná hygiena a minimum lékařské péče znamenaly obrovské utrpení především pro novorozence. Děti často umíraly krátce po narození. Nejčastější příčinou smrti podvýživa a střevní onemocnění. Tragédie však měla pravděpodobně mnohem větší rozměr.
Kolik lidí v táboře zemřelo?
Přesný počet obětí dodnes nikdo nezná. Nacisté po sobě zanechali minimum dokumentů a část evidence byla pravděpodobně zničena ještě před koncem války. Když byl areál po osvobození fotograficky dokumentován, našly se v kamnech zbytky kartoték. Ty však nikdy nebyly důkladně zpracovány jako důkazní materiál. Odhady počtu mrtvých se tak výrazně liší.
Porodní asistentka Naděžda Brjancevová po válce uvedla, že se v táboře mohlo narodit až 2000 dětí. Její manžel, lékař Brjancev, odhadoval úmrtnost novorozenců nejprve až na 80 procent, později kolem 40 až 50 procent. Další svědkyně, Ukrajinka Marie Chomiszáková, vypověděla, že denně umíralo šest až osm dětí. Podle jejího odhadu mohlo v Dětřichově zemřít až 1200 novorozenců.
Jiná čísla uváděl tehdejší starosta Moravské Třebové Franz Hickl. Po válce vypověděl, že podepsal asi 150 úmrtních listů z dětřichovského tábora. Současně ale přiznal, že se k němu všechny dokumenty vůbec nedostaly. Právě kvůli rozporům v dochovaných svědectvích je dnes velmi obtížné určit skutečný rozsah tragédie.
Hrůzná svědectví přeživších
Po válce se o táboře dlouho mlčelo. Veřejnost téměř netušila, co se v lesích u Dětřichova odehrávalo. Situace se začala měnit až v 50. letech, kdy místo navštívili historici a novináři. Jedním z nejvýznamnějších svědectví byla výpověď Marie Chomiszákové, která v táboře strávila několik měsíců na přelomu let 1943 a 1944.
Právě ona popsala nelidské podmínky, hlad i zoufalství matek, které přicházely o své děti. V jejím svědectví se objevila také tvrzení o údajných pokusech na ženách a dětech. „Věděli jsme, že Němci dělali nějaké pokusy se ženami i na dětech pomocí injekcí, které byly vpichovány do rodidel obětem,“ vypověděla po válce. Tato tvrzení se však nikdy nepodařilo jednoznačně potvrdit archivními dokumenty. Přesto patří k nejděsivějším vzpomínkám, které se k Dětřichovu vážou.
Osvobození přišlo pozdě
Tábor se dočkal osvobození až 9. května 1945, kdy do oblasti dorazila Rudá armáda. V té době zde podle dochovaných údajů žilo přibližně 30 dětí. Některé matky si své potomky po válce odvezly domů, jiné se ke svým dětem už nikdy nepřihlásily. Opuštěné děti byly následně vraceny do vlasti s pomocí ošetřovatelského personálu. Ani konec války však nedokázal zahladit následky toho, co se zde odehrálo.
Přestože šlo o jedno z nejtragičtějších míst nacistické okupace v českých zemích, o Dětřichovu se po válce mluvilo jen minimálně. Místo postupně zarostlo lesem a vzpomínky přeživších mizely. Do širšího povědomí se příběh dostal až v roce 1972 díky článku v časopise Vlasta nazvanému Svědectví Dětřichovského lesa. Text vycházel právě z rozhovoru s Marií Chomiszákovou a poprvé detailněji popsal hrůzy, které se v táboře odehrály.
Dnes místo připomíná památník
Současný návštěvník by možná ani nepoznal, že se v lesích u Dětřichova nacházel tábor smrti. Areál je hustě zarostlý a dochovalo se jen několik zbytků staveb. Na okraji lesa stojí od roku 1985 žulová pamětní deska připomínající oběti tábora. Naproti přes cestu se nachází bývalý lesní hřbitov, kde dnes stojí památník obětem fašismu vybudovaný v roce 1955.
V okolí se nachází také několik anonymních hrobů, které pravděpodobně ukrývají ostatky zemřelých dětí. Místní obyvatelé na tragickou historii nezapomínají. Každoročně se zde 7. května koná pietní setkání k uctění obětí druhé světové války. O den později se v okolí běží Dětřichovský memoriál.
Dětřichovský porodní tábor zůstává dodnes místem mnoha otazníků. Jisté ale je, že v lesích u Moravské Třebové trpěly stovky žen a dětí, které se staly obětí nacistického systému. Dětřichov zároveň připomíná, že hrůzy druhé světové války se neodehrávaly jen ve velkých známých koncentračních táborech. Tragédie se odehrávaly i na místech, která dnes působí nenápadně a tiše.
Zdroje: autorský článek s využitím
