Článek
V létě roku 1918 připomínalo Rusko rozervané tělo obrovského impéria, které se právě zhroutilo samo do sebe. Car byl mrtvý, starý režim zmizel, bolševici drželi jen části země a po nekonečných tratích Transsibiřské magistrály se pohybovala armáda, která tam původně vůbec neměla být. Českoslovenští legionáři.
Scénář ovládnutí země nebyl nemožný
Desítky tisíc Čechů a Slováků, kteří ještě před pár lety bojovali v uniformách Rakouska-Uherska, se náhle ocitly uprostřed největší občanské války moderních dějin. Ve skutečné historii se jejich příběh proměnil hlavně v legendu o návratu domů. Jenže existuje fascinující otázka, která historiky i fanoušky alternativních dějin pronásleduje už desítky let: co kdyby se legionáři nechtěli vrátit? Co kdyby místo útěku z Ruska zkusili Rusko ovládnout?
Ta představa dnes zní téměř absurdně. Malý národ ze střední Evropy ovládající největší stát světa připomíná spíš román než realistickou historii. Jenže právě na tom je celé téma fascinující. V určitém okamžiku totiž podobný scénář nebyl úplně nemožný.
Československé legie tehdy nepůsobily jako běžná armáda. Byly zkušené, disciplinované a motivované. Na rozdíl od většiny rozpadlých ruských jednotek měly fungující velení, vysokou morálku a jasný cíl. Zatímco Rusko kolabovalo do chaosu, legionáři byli schopni organizovat dopravu, zabezpečovat města a vést koordinované vojenské operace na tisících kilometrů fronty. Ve chvíli, kdy ovládli rozsáhlé úseky Transsibiřské magistrály, drželi v rukou doslova tepnu celé Eurasie. A právě zde se dějiny mohly zlomit.
Mapa Ruské říše v předvečer první světové války, 1914
Pro Rusy mohli být přijatelní
Ve skutečné historii chtěli legionáři především přežít a dostat se domů. Alternativní scénář ale začíná v okamžiku, kdy československé velení i spojenecké mocnosti pochopí, že bolševici nejsou neporazitelnou silou budoucnosti, ale slabým režimem bojujícím o přežití. Lenin tehdy zdaleka neovládal celé Rusko. Rudá armáda byla teprve v plenkách, obrovské regiony se bouřily a země hladověla.
V této alternativní realitě přichází zásadní rozhodnutí. Místo ústupu na východ vzniká plán na vytvoření nové protibolševické vlády na Sibiři. Legionáři se nestávají jen vojenskou silou, ale zárodkem nového státu. Omsk, Novosibirsk nebo Tomsk se mění v centra nové moci. Vlakové soupravy plné legionářů už nepřevážejí vojáky k evakuaci, ale zásoby pro ofenzivu směrem na Moskvu. Z československých důstojníků se stávají organizátoři nového Ruska.
Právě tady by legionáři měli jednu obrovskou výhodu oproti historickým bělogvardějcům. Nebyli spojeni s nenáviděným carským režimem. Nepředstavovali starou aristokracii ani zkorumpované generály. Pro mnoho Rusů mohli působit jako neutrálnější síla, která přináší pořádek v době naprostého rozkladu.
Rozhodující roli by hrála železnice
Je možné, že právě proto by dokázali sjednotit část protibolševických sil mnohem úspěšněji než skuteční vůdci bílého hnutí. A bolševici? Ti v roce 1918 rozhodně nepůsobili jako budoucí supervelmoc. Byli izolovaní, závislí na teroru a často nenávidění mimo velká města. Pokud by legionáři dokázali rychle postupovat na západ a současně získat větší podporu Britů, Francouzů a Američanů, mohli by bolševický režim doslova uškrtit.
Legionáři byli velice šikovní, v tomto případě ukořistili dělový automobil ve stanici Penza
Rozhodující roli by hrála železnice. V občanské válce byla logistika důležitější než ideologie. Kdo kontroloval koleje, kontroloval přesuny vojáků, zásob i potravin. A právě to byla oblast, ve které měli legionáři obrovskou převahu.
Na přelomu let 1918 a 1919 by tak mohlo dojít k velké ofenzivě přes Ural. Rudá armáda, která ještě není pevně organizovaná, ztrácí město za městem. Moskva padá. Lenin prchá do Petrohradu a pokouší se zachránit revoluci, ale uvnitř bolševického vedení začíná panika. Část revolucionářů se snaží vyjednávat, jiní organizují převrat proti vlastnímu vedení.
Změnila by se i samotná podstata Československa
V roce 1920 je bolševický režim zničen dřív, než se vůbec stačí proměnit v Sovětský svaz. Tím okamžikem se mění celé dvacáté století. Bez vítězství bolševiků nikdy nevznikne sovětská supervelmoc. Neexistuje Stalinův režim, nevznikají gulagy ani monstrózní čistky třicátých let. Ukrajinu nezničí hladomor, miliony lidí neumírají v pracovních táborech a východní Evropa se nikdy neocitá za železnou oponou.
Jenže změnila by se i samotná podstata Československa. Ve skutečných dějinách bylo Československo malým demokratickým státem sevřeným mezi Německem a Sovětským svazem. V této alternativní historii by ale Praha získala obrovský geopolitický význam. Legionáři by byli oslavováni jako muži, kteří zachránili Evropu před komunismem. Z Masaryka by se stal jeden z nejrespektovanějších státníků planety a československá armáda by získala téměř posvátné postavení.
Praha by se mohla stát centrem nového evropského systému, který by spojoval demokratické Rusko, střední Evropu a západní mocnosti. Československo by najednou nebylo periferií Evropy, ale jedním z pilířů její stability. Jenže právě tady se alternativní dějiny začínají komplikovat. Porazit bolševiky ještě neznamená ovládnout Rusko.
Byli by z nich okupanti?
Legionáři by sice mohli vyhrát válku, ale Rusko by zůstalo obrovské, hladové a rozvrácené. Nacionalistická povstání, separatismus i ekonomický kolaps by pokračovaly dál. Občanská válka by možná nikdy úplně neskončila. Z československých vojáků by se navíc postupně mohli stát okupanti v zemi, která vždy nenáviděla cizí kontrolu. Zde se skrývá největší paradox celé alternativy.
Pamětní deska na domě na Praze 5, kde žil Jaroslav Kopecký, který byl legionářem v československých legiích v Rusku a ve Francii
Československo by mohlo získat obrovský vliv, ale zároveň by se mohlo utopit v nekonečné válce daleko od domova. Místo demokratické republiky první republiky by vznikl militarizovaný stát závislý na armádě a permanentní mobilizaci. Legionářský mýtus by přestal být romantickou legendou a změnil by se v základ celé politiky. Možná by nakonec právě tahle obrovská zátěž zničila samotné Československo. A pak je tu ještě jedna zásadní otázka. Co Německo?
Jak by to bylo s Německem?
Bez Sovětského svazu by Adolf Hitler pravděpodobně nikdy nezískal stejnou podporu. Strach z komunismu byl jedním z hlavních motorů nacismu. Německé elity podporovaly radikální pravici mimo jiné proto, že se děsily opakování bolševické revoluce. Bez sovětské hrozby by nacismus možná zůstal okrajovým hnutím. Německo by se sice stále cítilo ponížené po první světové válce, ale chyběl by obrovský ideologický nepřítel na východě, proti kterému Hitler mobilizoval celou společnost.
Druhá světová válka by proto mohla vypadat úplně jinak. Možná by nikdy nepřerostla v globální konflikt. Možná by vůbec nezačala. A pokud ano, pak pravděpodobně v mnohem omezenější podobě. Neexistoval by pakt Molotov–Ribbentrop. Neexistovalo by rozdělení Polska mezi Hitlera a Stalina. Neexistovala by železná opona ani studená válka, která rozdělila svět na dvě poloviny.
Namísto bipolárního světa USA versus Sovětský svaz by vznikl mnohem chaotičtější systém několika velmocí. Demokratické Rusko, Britské impérium, Spojené státy, Německo, Japonsko i Francie by soupeřily o vliv v úplně jiné geopolitické hře.
Legionáři nic takového nechtěli
A někde uprostřed toho všeho by stálo Československo, tedy země, která v reálných dějinách bojovala o vlastní přežití, ale v této alternativě pomohla rozhodnout osud celého kontinentu. Přesto je důležité připomenout, proč se nic z toho nestalo.
Legionáři byli vyčerpaní. Po letech války chtěli domů. Neměli dost lidí na ovládnutí Ruska a spojenci nikdy nebyli jednotní v tom, co vlastně s Ruskem dělat. Především ale nikdo neměl skutečný plán, jak stabilizovat zemi rozpadlou na tisíce soupeřících frakcí.
Historie se často neotáčí jen kolem velkých idejí a geniálních strategií. Někdy rozhoduje prostá lidská únava. A možná právě proto dnes československé legie nevnímáme jako armádu, která mohla vládnout Rusku, ale jako symbol cesty domů. Jenže v létě 1918 existovalo krátké období, kdy budoucnost nebyla zdaleka rozhodnutá. Na několik měsíců drželi Češi a Slováci v rukou jednu z nejdůležitějších zemí světa. A dějiny mohly dopadnout úplně jinak.
Časová osa alternativních dějin
1918
Československé legie upevňují kontrolu nad Transsibiřskou magistrálou a v Omsku vzniká protibolševická vláda podporovaná Dohodou. Legionáři opouštějí plán evakuace a zahajují tažení na západ.
1919
Spojené protibolševické síly postupují přes Ural. Rudá armáda ztrácí kontrolu nad centrálním Ruskem a Moskva padá do rukou legionářské koalice.
1920
Bolševický režim se rozpadá. Lenin umírá během převratu uvnitř vlastní strany. Sovětský svaz nikdy nevzniká.
20. léta
Praha se stává významným diplomatickým centrem Evropy. Československo získává mimořádný vliv ve východní Evropě a podílí se na stabilizaci nového Ruska.
30. léta
V Rusku pokračují regionální konflikty, ale nedochází ke vzniku stalinského režimu. Německý nacionalismus sílí, nacismus však zůstává výrazně slabší než ve skutečných dějinách.
1939
Nevzniká pakt Molotov–Ribbentrop. Evropa vstupuje do období napětí, ale druhá světová válka buď vůbec nezačne, nebo má omezenější rozsah.
40.–50. léta
Svět není rozdělen železnou oponou. Místo soupeření USA a Sovětského svazu vzniká multipolární systém několika mocností, v němž Československo hraje překvapivě významnou roli.
Zdroje: autorský článek s využitím
