Článek
Atentát z 20. července 1944 patří k nejdramatičtějším okamžikům druhé světové války. Plukovník Claus von Stauffenberg tehdy ve štábu ve Vlčím doupěti odpálil bombu, která měla zabít Adolfa Hitlera a otevřít cestu k vojenskému převratu v Německu. Nálož skutečně explodovala a několik lidí zahynulo, ale Hitler přežil jen s lehkými zraněními. Spiklenci byli během hodin odhaleni a brutálně potrestáni.
Nacisté byli pod palbou ze všech stran
Otázka, co by se stalo, kdyby Hitler tehdy zemřel, fascinuje historiky i veřejnost dodnes. Moderní výzkum se shoduje v jednom: úspěšný atentát by bezpochyby způsobil politické zemětřesení v Německu. Zároveň ale většina badatelů varuje před představou, že by jediná exploze automaticky ukončila válku nebo zásadně změnila její výsledek. Situace Třetí říše v létě 1944 byla totiž už strukturálně velmi nepříznivá.
V červenci 1944 stálo Německo pod obrovským tlakem. Na západě se Spojenci po vylodění v Normandii postupně probojovávali do Francie. Na východě zahájila Rudá armáda operaci Bagration, která zničila německou skupinu armád Střed a otevřela Sovětům cestu hluboko do Polska. Strategická iniciativa byla jednoznačně na straně protihitlerovské koalice. Přesto měl Wehrmacht stále miliony vojáků ve zbrani a německý průmysl ještě dokázal produkovat značné množství zbraní. Kolaps nebyl bezprostřední.
Pamětní deska k pokusu o atentát Clause von Stauffenberga na Hitlera
Hlavně zachránit Německo před zničením
Spiklenci kolem Stauffenberga si tuto situaci dobře uvědomovali. Jejich cílem nebylo pouze odstranit diktátora z morálních důvodů. Šlo o pokus zachránit Německo před totální porážkou. Plán Valkýra počítal s tím, že po Hitlerově smrti převezme moc armádní vedení, rozbije struktury SS a pokusí se vyjednat mír především se západními Spojenci. V jejich představách stále existovala šance oddělit válku proti Británii a USA od bojů se Sovětským svazem.
Právě zde se však objevuje první zásadní limit celé alternativní úvahy. Od roku 1943 platila spojenecká politika bezpodmínečné kapitulace Německa. Franklin D. Roosevelt i Winston Churchill ji veřejně potvrdili a v létě 1944 neexistují přesvědčivé důkazy, že by byli připraveni ji zásadně změnit. Navíc by jakékoli separátní jednání se „západním Německem“ naráželo na odpor Sovětského svazu, který nesl hlavní tíhu pozemních bojů v Evropě. Naděje spiklenců na rychlou politickou dohodu se Západem proto byla od počátku velmi nejistá.
Nebyl by to automatický konec bojů
Přesto by Hitlerova smrt téměř jistě vyvolala vnitřní otřes. Nacistický režim byl silně personalizovaný a Hitlerova autorita držela pohromadě soupeřící mocenské struktury. Po jeho odstranění by pravděpodobně vypukl ostrý boj o kontrolu nad státem. SS pod vedením Heinricha Himmlera by se téměř jistě pokusila o protiúder. Wehrmacht by sice měl značnou sílu, ale loajalita důstojnického sboru nebyla jednotná a část velitelů byla režimu stále věrná. Německo se mohlo na určitou dobu propadnout do mocenského chaosu.
Plukovník Claus von Stauffenberg
Právě tento scénář považuje řada historiků za poměrně realistický. Úspěšný atentát by s velkou pravděpodobností oslabil koordinaci německé obrany a mohl by urychlit rozklad režimu. Neznamenalo by to však automatický konec bojů. Druhá světová válka by pokračovala, „jen“ bez Adolfa Hitlera. V létě 1944 stále existovala funkční armádní struktura, fungující průmysl i rozsáhlý represivní aparát. Německo bylo schopné bojovat, i když možná méně efektivně.
Existuje také umírněnější možnost, že by se po Hitlerově smrti podařilo novému vedení situaci relativně stabilizovat a válka by pokračovala ještě řadu měsíců. Někteří badatelé upozorňují, že německý válečný stroj byl v té době natolik robustní, že nebyl závislý jen na jediné osobě. Třeba Historik Ian Kershaw upozorňuje, že nacistické Německo pokračovalo ve válce i ve chvíli, kdy byla porážka zřejmá, což ukazuje na značnou institucionální odolnost režimu. V takovém případě by se vojenská situace vyvíjela podobně jako ve skutečnosti, jen bez Hitlerových nejradikálnějších rozkazů.
Méně obětí jako reálný předpoklad
Právě zde se objevuje oblast, kde by úspěšný atentát nejspíš měl největší dopad. Hitler v závěrečné fázi války opakovaně trval na boji „do posledního muže“ a blokoval pragmatické ústupy. Bez něj by nové vedení mohlo jednat pružněji a realisticky. Většina historiků se proto shoduje, že válka by se pravděpodobně alespoň o něco zkrátila. Otázkou zůstává, zda by šlo o týdny, nebo o několik měsíců.
Kratší válka by téměř jistě znamenala i méně obětí v jejím závěru. Bombardování německých měst, krvavé boje na východní frontě i chaos posledních měsíců Třetí říše stály statisíce životů. Pokud by se německý odpor zlomil dříve, část těchto ztrát by pravděpodobně nenastala. Na druhé straně většina analýz je skeptická k představě, že by atentát zásadně změnil poválečné uspořádání Evropy. V létě 1944 už byla Rudá armáda v mohutném postupu a její politický vliv ve střední a východní Evropě by nejspíš zůstal rozhodující.
Adolf Hitler bohužel ještě několik dalších měsíců svým způsobem řídil devastaci Německa
Hitlerova smrt by režimem otřásla
Z dnešního pohledu tedy atentát z 20. července představuje typický historický „bod zlomu“, který mohl změnit tempo událostí, ale jen obtížně jejich konečný směr. Hitlerova smrt by téměř jistě otřásla nacistickým režimem a mohla by válku zkrátit. Neexistují však přesvědčivé důkazy, že by sama o sobě dokázala zvrátit strategickou porážku Německa, která se v létě 1944 už rýsovala.
Právě v této kombinaci těsně minulého zvratu a tvrdých strukturálních limitů spočívá trvalá fascinace neúspěšným atentátem. Ukazuje, jak velkou roli mohou hrát jednotlivci a zároveň jak silně mohou být jejich možnosti omezeny širším během dějin.
Časová osa: atentát na Hitlera a jeho kontext
leden 1943 — Casablanca a politika bezpodmínečné kapitulace
Spojenci oznamují, že přijmou pouze úplnou kapitulaci Německa. To zásadně omezuje manévrovací prostor německé opozice.
1943–jaro 1944 — sílící odpor uvnitř Wehrmachtu
Skupiny důstojníků kolem Ludwiga Becka a Clause von Stauffenberga připravují plán převratu (operace Valkýra).
6. června 1944 — vylodění v Normandii (D-Day)
Západní Spojenci otevírají druhou frontu v západní Evropě. Strategická situace Německa se prudce zhoršuje.
22. června 1944 — sovětská operace Bagration
Rudá armáda drtí skupinu armád Střed. Německo utrpí jednu z nejhorších porážek války.
20. července 1944 (dopoledne) — Stauffenberg přilétá do Vlčího doupěte
Na poradě s Hitlerem umísťuje kufřík s bombou.
20. července 1944, 12:42 — exploze bomby
Nálož vybuchuje, čtyři lidé umírají, Hitler je však jen lehce zraněn.
20. července 1944 (odpoledne–večer) — pokus o převrat (Valkýra)
Spiklenci v Berlíně se snaží převzít moc, ale po potvrzení Hitlerova přežití se plán hroutí.
noc z 20. na 21. července 1944 — poprava hlavních spiklenců
Stauffenberg a další vůdci jsou zastřeleni. Následují masové represe.
léto 1944 – jaro 1945 — pokračování války
Německo bojuje dál, ale je postupně zatlačováno na všech frontách.
30. dubna 1945 — Hitlerova sebevražda v Berlíně
Třetí říše se definitivně hroutí.
8. května 1945 — kapitulace Německa
Druhá světová válka v Evropě končí.
Zdroje: Autorský článek s využitím
