Článek
Prezident Edvard Beneš nebyl v jednoduché situaci. Stál před rozhodnutím, které dodnes vyvolává emoce. Po mnichovské konferenci v roce 1938, na niž Československo nebylo ani pozváno, dostala Praha hotový diktát: podstoupit pohraniční území Německu, nebo čelit válce prakticky bez spojenců. Beneš a vláda se rozhodli ustoupit. Byla to osudová chyba, nebo racionální volba v bezvýchodné situaci?
Československo se spojenci, ale bez jejich podpory
Abychom mohli tuto otázku posoudit, je nutné vrátit se do reality podzimu 1938 a odložit znalost toho, co víme dnes. Beneš nerozhodoval s vědomím druhé světové války ani s jistotou, že Hitler bude pokračovat v agresi. Rozhodoval v konkrétní mezinárodní situaci, která byla pro Československo mimořádně nepříznivá.
Formálně bylo Československo spojencem Francie a mělo i smlouvu se Sovětským svazem. V praxi však už během léta 1938 sílily signály, že západní mocnosti nejsou připraveny jít kvůli střední Evropě do války. Britská vláda Nevilla Chamberlaina otevřeně prosazovala politiku ústupků a Paříž bez britské podpory postupovat nechtěla. Když se krize vyhrotila, tlak na Prahu byl jednoznačný: ustoupit.
Edvard Beneš během své návštěvy Brna
Situaci dále komplikovalo chování sousedů. Polsko mělo územní nároky na Těšínsko a Maďarsko usilovalo o revizi hranic na Slovensku a Podkarpatské Rusi. Československé vedení muselo počítat s reálnou možností, že v případě války nebude čelit jen Německu.
Armáda byla připravená, ovšem byly tu i slabiny
Z vojenského hlediska přitom Československo nebylo bez šance. Mobilizace v září 1938 proběhla úspěšně a armáda dokázala postavit přes milion mužů. Pohraniční opevnění bylo z velké části připravené a morálka obyvatelstva byla podle dobových svědectví vysoká. I německé plány počítaly s tím, že případná válka nebude snadná.
Současně však existovaly vážné slabiny. Opevnění nebylo dokončeno v celém rozsahu, Luftwaffe měla výraznou převahu ve vzduchu a geografická poloha republiky byla nevýhodná, protože měla dlouhá hranice i výběžky území. Především ale chyběla jistota spojenecké pomoci. Bez Francie a Británie by Československo bojovalo prakticky samo.
Co tedy Beneš v kritické chvíli věděl? Především to, že Francie bez Británie do války nepůjde a Británie válku odmítá. Sovětská pomoc byla podmíněná francouzským zásahem a navíc logisticky problematická, protože by vyžadovala průchod přes Polsko nebo Rumunsko, což bylo krajně nejisté. Zároveň existovaly zpravodajské informace o polských a maďarských úmyslech využít krize ve svůj prospěch.
Německý generál varoval před tvrdými boji
Pokud by Praha Mnichovský diktát odmítla, velmi pravděpodobně by došlo k válce. V prvních týdnech by československá armáda zřejmě kladla tvrdý odpor, zejména v opevněném pohraničí. Německý postup by nebyl okamžitý a Wehrmacht by pravděpodobně utrpěl citelné ztráty. Už v roce 1938 náčelník německého generálního štábu Ludwig Beck upozorňoval, že československá obrana je velmi silná a že její prolomení by vyžadovalo soustředění desítek divizí a nejméně několik týdnů bojů.
Socha Edvarda Beneše na Loretánském náměstí
Klíčová otázka však zní: vydrželo by Československo dlouhodobě bez spojenců? Zde je historický konsenzus spíše skeptický. Bez aktivního zásahu Francie byla šance na dlouhodobé udržení fronty malá. Německo mělo převahu v letectvu i průmyslovém potenciálu a mohlo postupně soustředit síly proti izolovanému protivníkovi. Většina historiků se proto domnívá, že by Československo sice bojovalo tvrdě, ale pravděpodobně by během týdnů či několika měsíců podlehlo.
Poláci a Maďaři by přilili olej do ohně
Zastánci teze o „promarněné šanci“ namítají, že ozbrojený odpor mohl změnit politickou dynamiku v Evropě. Tvrdí, že by zkomplikoval britsko-francouzskou politiku ústupků a mohl posílit protihitlerovskou opozici v Německu. Je pravda, že část německých generálů měla v roce 1938 pochybnosti o připravenosti Wehrmachtu. Problém této hypotézy spočívá v tom, že nemáme pevné důkazy, že by skutečně vedla k pádu Hitlera nebo k okamžité intervenci Západu. Většina současných badatelů ji proto hodnotí jako možnou, nikoli pravděpodobnou.
Velmi reálným rizikem naopak bylo otevření více front. Polsko skutečně krátce po Mnichovu obsadilo Těšínsko a Maďarsko získalo část Slovenska a Podkarpatské Rusi. V případě československého odporu by tyto státy s vysokou pravděpodobností postupovaly vojensky už během války, což by obrannou situaci Prahy dramaticky zhoršilo.
Do úvah vstupoval i faktor civilních ztrát. Boje v hustě zalidněném pohraničí by téměř jistě vedly k rozsáhlému bombardování a vysokým obětem mezi civilisty. Pro tehdejší politické vedení to nebyla abstraktní hrozba, ale konkrétní kalkul.
Beneš stál před tragickou volbou
Jak tedy Benešovo rozhodnutí hodnotí dnešní historiografie? Starší exilová publicistika ho často kritizovala jako selhání. Moderní výzkum je podstatně zdrženlivější. Převládá názor, že Beneš stál před tragickým dilematem bez dobrého řešení. Ozbrojený odpor by byl morálně obhajitelný, ale nesl velmi vysoké riziko rychlé porážky a velkých ztrát. Jistota lepšího výsledku neexistovala.
Adolf Hitler v Praze
Pokud se pokusíme o střízlivou odpověď na otázku, jak by Československo dopadlo při odmítnutí Mnichova, nejpravděpodobnější scénář vypadá následovně: tvrdé a krvavé boje na podzim 1938, citelné německé ztráty, ale při absenci francouzského zásahu nakonec porážka a rozdělení země. Navíc velice pravděpodobně za cenu mnohem vyšších lidských obětí než ve skutečnosti.
Beneš musel volit. A dnes už víme, že čelil tragické volbě mezi špatnými možnostmi v situaci, kdy Československo zůstalo mezinárodně izolované. Právě tato kombinace morálního dramatu a strategické bezvýchodnosti vysvětluje, proč Mnichov 1938 dodnes patří k nejdiskutovanějším momentům českých moderních dějin.
Jak šly události za sebou
12.–13. března 1938 — Anschluss Rakouska
Nacistické Německo připojuje Rakousko. Československo se ocitá v přímém sousedství Třetí říše z jihu a strategická situace se výrazně zhoršuje.
24. dubna 1938 — Karlovarský program Sudetoněmecké strany
Konrád Henlein předkládá požadavky na autonomii Sudet. Program je formulován tak, aby byl pro Prahu obtížně přijatelný a sloužil k eskalaci krize.
květen 1938 — tzv. květnová krize
Na základě zpráv o německých přípravách Československo částečně mobilizuje. Německo nakonec nezaútočí, ale napětí prudce roste.
léto 1938 — rostoucí tlak Británie a Francie
Londýn i Paříž stále silněji tlačí na Prahu, aby učinila ústupky sudetským Němcům a předešla válce.
12.–13. září 1938 — sudetoněmecké povstání
Po Hitlerově projevu propukají v pohraničí nepokoje organizované Sudetoněmeckou stranou. Situace se militarizuje.
15. září 1938 — první schůzka Hitler–Chamberlain (Berchtesgaden)
Britský premiér poprvé jedná s Hitlerem a otevírá cestu k odstoupení pohraničí.
21. září 1938 — první přijetí anglo-francouzského plánu Prahou
Československá vláda pod silným tlakem signalizuje ochotu odstoupit území. Následují masové protesty doma.
23. září 1938 — všeobecná mobilizace
Československo vyhlašuje mobilizaci. Armáda je připravena k obraně, morálka veřejnosti je vysoká.
29.–30. září 1938 — Mnichovská dohoda
Německo, Itálie, Británie a Francie rozhodují o odstoupení československého pohraničí. Československo není k jednání přizváno.
30. září 1938 — rozhodnutí v Praze
Prezident Beneš a vláda po dramatických jednáních diktát přijímají, aby se vyhnuli izolované válce.
5. října 1938 — abdikace Edvarda Beneše
Beneš odstupuje z funkce prezidenta a krátce poté odchází do exilu.
Zdroje: Autorský článek s využitím
