Článek
Existuje jen málo historických momentů, které jsou obestřeny tak silným pocitem osudovosti jako odmítnutí mladého Adolfa Hitlera na umělecké škole ve Vídni. Z jedné relativně malé epizody se postupně stal téměř mýtus moderních dějin. Stačilo prý jediné rozhodnutí několika profesorů a svět mohl vypadat úplně jinak. Žádný nacismus, žádná druhá světová válka, žádný holocaust. Jen neúspěšný malíř, který by zestárl někde v Rakousku mezi obrazy historických budov a romantických krajin.
Dějiny nevznikají kvůli jednomu člověku
Je to fascinující představa. Zároveň je ale možná až příliš jednoduchá. Dějiny totiž téměř nikdy nevznikají pouze kvůli jedinému člověku. A právě zde začíná jedna z nejzajímavějších alternativních historií dvacátého století. Co kdyby Hitler nikdy nevstoupil do politiky? Co kdyby skutečně zůstal umělcem? Zabránilo by to druhé světové válce, nebo by si Evropa našla jinou cestu ke katastrofě?
Když se Adolf Hitler v roce 1907 hlásil na Akademii výtvarných umění ve Vídni, nebyl ještě fanatickým revolucionářem ani budoucím diktátorem. Byl to tichý, uzavřený mladík fascinovaný architekturou, historií a představou velkolepých měst. Ve skutečných dějinách byl odmítnut. Komise usoudila, že postrádá talent pro figurální kresbu. Tím začal jeho postupný pád do frustrace, chudoby a radikalizace. V alternativní historii se však všechno mění jediným podpisem na přijímacím formuláři.
Co kdyby se našel někdo, kdo by Hitlera zastoupil v rámci Německa?
Unikla by Evropa další válce?
Hitler je přijat. Na první pohled jde o drobnou změnu. Jenže právě podobné detaily někdy mění celý běh dějin. Mladý Hitler zůstává ve Vídni, pohybuje se mezi umělci, studenty a architekty. Místo hospod plných nacionalistických fanatiků tráví čas v ateliérech a kavárnách. Místo politických projevů řeší perspektivu, kompozici a dějiny umění.
Možná nikdy neodjede do Mnichova, možná nikdy nenarukuje do první světové války. A možná nikdy nezíská onu zvláštní schopnost hypnotizovat davy lidí nenávistí a fanatismem. Jenže právě tady přichází nejdůležitější otázka celé alternativní historie. Znamenalo by to automaticky, že Evropa unikne válce? Pravděpodobně ne.
Představa, že Hitler byl jedinou příčinou druhé světové války, je lákavá, protože dává katastrofě jednoduché vysvětlení. Jenže Evropa po první světové válce připomínala sud střelného prachu dávno předtím, než se Hitler stal známým politikem. Versailleská smlouva zanechala Německo ponížené, ekonomicky oslabené a plné touhy po odvetě. Miliony lidí věřily, že jejich země byla zrazena a nespravedlivě potrestána.
Hitler nebyl jediný radikál
Do toho přišla hospodářská krize, hyperinflace, masová nezaměstnanost a strach z komunistické revoluce. Demokratické vlády působily slabě a neschopně. Po celé Evropě sílily autoritářské režimy. Itálie už měla Mussoliniho, Sovětský svaz Stalina a mnoho dalších zemí směřovalo k diktaturám. Hitler nebyl jediný radikál své doby, byl pouze nejúspěšnější.
RAF mělo zásadní podíl na vítězství, ale jak by to bylo bez Hitlera?
Bez něj by Německo pravděpodobně nezůstalo demokratickou a mírumilovnou zemí. Krize byla příliš hluboká. V určitém okamžiku by se velmi pravděpodobně objevil jiný nacionalistický vůdce, jiná autoritářská strana nebo vojenská junta, která by slíbila obnovu německé síly. A právě zde začíná nejzajímavější část celé alternativní historie. Bez Hitlera by totiž Německo mohlo být paradoxně ještě nebezpečnější.
Ve skutečných dějinách byl Hitler posedlý rychlou expanzí a neustálým riskováním. Jeho agresivita často šokovala i vlastní generály. Útok na Polsko, válka s Francií i invaze do Sovětského svazu byly hazardem, který Německo dlouhodobě nemohlo ekonomicky zvládnout. Mnoho německých důstojníků si to uvědomovalo už tehdy. Jenže jiný vůdce mohl postupovat mnohem opatrněji.
Co kdyby Německo vedl pragmatik?
Představme si Německo vedené chladnějším a pragmatičtějším režimem. Ne fanatickou nacistickou revolucí, ale nacionalistickou vojenskou diktaturou, která systematicky obnovuje armádu, ekonomiku a mezinárodní vliv. Takové Německo by mohlo několik let předstírat diplomatickou umírněnost, zatímco by budovalo mnohem silnější válečný stroj. To je děsivá možnost.
Ve skutečné historii začala druhá světová válka v roce 1939, kdy Německo ještě nebylo připravené na dlouhou globální válku. Bez Hitlerovy impulzivnosti však mohl Berlín čekat. Možná do poloviny čtyřicátých let. Možná ještě déle. Takové Německo by už mohlo disponovat modernějšími tanky, silnějším letectvem, větší ekonomikou a možná i pokročilejším vývojem jaderných technologií. Válka by pak nebyla kratším konfliktem vyčerpané Evropy, ale mnohem ničivějším střetem průmyslových supervelmocí. Jenže Německo nebylo jediným kandidátem na rozpoutání katastrofy.
Stalin by možná Hitlera „zastoupil“
Velkou roli mohl sehrát Sovětský svaz. Stalinova politika během třicátých let ukazovala, že Moskva nepočítá s dlouhodobým mírem. Sovětská industrializace probíhala obrovským tempem a Rudá armáda se připravovala na budoucí střet. Stalin zároveň věřil, že kapitalistický svět je odsouzen ke konfliktu a že Sovětský svaz musí být připraven využít chaosu.
Stalin se netajil svými ambicemi
Bez Hitlerovy agrese by se evropská politika změnila. Británie a Francie by se možná více soustředily na obavy z komunismu než na Německo. Východní Evropa by zůstávala nestabilní a Sovětský svaz by mohl získat prostor pro expanzi směrem na západ. Je dokonce možné, že by Stalin v určitém okamžiku udeřil jako první.
Pak by celá druhá světová válka vypadala úplně jinak. Německo by mohlo vystupovat jako obránce Evropy proti komunismu. Západní mocnosti by váhaly, koho podpořit. A místo války proti nacismu by svět sledoval gigantický konflikt mezi sovětským komunismem a evropským nacionalismem. Existuje ale ještě další možnost, na kterou se často zapomíná. Možná by hlavním zdrojem světové války nebyla vůbec Evropa.
Japonsko toužilo ovládnout další území
Japonské císařství už dávno před rokem 1939 expandovalo v Asii. Japonsko potřebovalo suroviny, ropu a nové trhy. Militaristická vláda věřila, že má právo ovládnout východní Asii a vytvořit vlastní impérium. Konflikt se Spojenými státy byl pravděpodobný téměř bez ohledu na situaci v Evropě. Bez Hitlera by tak světová válka mohla začít v Pacifiku.
Čína, jihovýchodní Asie a oceány by se staly hlavním bojištěm planety, zatímco Evropa by zůstávala relativně stabilní ještě několik dalších let. Teprve později by se evropské mocnosti vtáhly do širšího konfliktu.
To všechno ukazuje jednu zásadní věc. Druhá světová válka nebyla jen příběhem jednoho člověka. Byla výsledkem hluboké krize celé civilizace. Evropa po první světové válce byla plná nenávisti, strachu, ekonomických problémů a touhy po revanši. Demokratické systémy byly slabé a mnoho lidí začínalo věřit, že budoucnost patří diktátorům. Hitler dokázal tyto síly spojit a využít lépe než kdokoliv jiný. Ale nevytvořil je.
Jednoduchá mapa Pearl Harboru s vyobrazením lodí před útokem Japonců
Čekala válka na jiného člověka?
Právě proto je představa „Hitlera malíře“ tak fascinující. Ne proto, že by automaticky zachránila svět, ale protože ukazuje, jak tenká může být hranice mezi obyčejným životem a katastrofou světových dějin. Někde v této alternativní realitě možná sedí starý Adolf Hitler v malém bytě ve Vídni. Maluje historické budovy, diskutuje o architektuře a občas nadává na moderní umění. Nikdo ho nezná. Nikdo netuší, že v jiné verzi dějin mohl být jedním z nejděsivějších diktátorů historie.
A zatímco on žije zapomenutý život neúspěšného umělce, Evropa možná stejně hoří ve válce, kterou rozpoutal někdo jiný. Právě to je možná nejznepokojivější závěr celé alternativní historie.
Možná totiž nechceme připustit, že svět třicátých let byl natolik rozbitý, že by katastrofa přišla téměř v jakékoliv realitě. Hitler mohl zmizet. Ale síly, které přivedly Evropu ke konfliktu, zůstávaly dál. A možná si jen čekaly na jiného člověka, který je promění ve válku.
Časová osa alternativní historie
1907
Adolf Hitler je přijat na Akademii výtvarných umění ve Vídni a začíná studovat malbu a architekturu.
1914
Hitler zůstává ve Vídni a během první světové války se nestává významnou součástí německé armády.
1918
Německo prohrává první světovou válku. Vzniká nestabilní Výmarská republika a Evropou se šíří politický chaos.
1925
Bez Hitlera zůstává nacistické hnutí slabé, ale v Německu sílí nacionalistické a autoritářské proudy.
1933
V Německu vzniká vojenská nacionalistická vláda usilující o revizi Versailleské smlouvy.
1938
Evropa čelí rostoucímu napětí mezi Německem, Sovětským svazem a západními mocnostmi.
1941
Sovětský svaz expanduje do východní Evropy a začíná rozsáhlý evropský konflikt.
1943
Japonsko vstupuje do války proti Spojeným státům a konflikt získává globální rozměr.
1945
Evropa je zničena válkou mezi několika mocenskými bloky a svět vstupuje do jaderného věku.
1962
Adolf Hitler umírá ve Vídni jako téměř neznámý rakouský malíř. Jen málokdo ví, jak odlišné mohly být dějiny světa.
Zdroje: autorský článek s využitím
