Proč je Petr Pavel dobrý prezident a proč to dezoláti odmítají pochopit

olitice objeví někdo, kdo nemluví jako internetová diskuse pod článkem o migraci, část veřejnosti znejistí. Není se čemu divit, politiky jako je Tomio Okamura, Jindřich Rajchl a dalšími není laťka nastavena příliš vysoko. A když navíc dotyčný působí klidně, věcně a nesnaží se každé ráno vyvolat novou kulturní válku, je z toho pro některé přímo existenční problém. Právě to je případ prezidenta Petra Pavla.

Česká politika bývá často postavena na emocích. Kdo křičí hlasitěji, ten bývá slyšet více než ten, kdo argumentuje. O to zvláštněji působí prezident Petr Pavel. Nevzbuzuje vášně každým druhým výrokem, nevytváří umělé konflikty a nesnaží se být hlavní hvězdou každého politického sporu. Dokonce ani jeho tiskový mluvčí, čímž zdravíme Jiřího Ovčáčka i jeho někdejšího šéfa Miloše Zemana. Když už jde do sporu, má současná hlava státu oporu v Ústavě, protože pokud by neměl, už dávno by mu na stole přistály kompetenční žaloby. Všichni ti Macinkové a Turkové však dobře vědí, že nemají šanci, takže jen halekají. I proto si Pavel získal respekt velké části veřejnosti i zahraničních partnerů.

Jeho odpůrci to však často vidí jinak. V jejich podání je Pavel symbolem všeho špatného – Evropské unie, NATO, „elit“, globalizace a někdy prakticky všeho kromě špatného počasí. Čím déle je ale ve funkci, tím více je vidět jeden zajímavý paradox: zatímco jeho kritici často opakují stejné výtky dokola, jeho příznivci ukazují na konkrétní výsledky, zkušenosti a činy.

Jednou z největších předností Petra Pavla je způsob, jakým vykonává prezidentskou funkci. Vystupuje totiž jako prezident. Zase by se chtělo pozdravit Miloše Zemana do jeho bungalovu a nenápadně mu naznačit, že takhle nějak to měl dělat. Ale to už je jedno. Zní to možná banálně, ale po letech, kdy byla prezidentská funkce často spojována s vyvoláváním konfliktů, útoky na novináře nebo rozdělováním společnosti, jde o významnou změnu.

Pavel vrací do úřadu určitý klid, důstojnost a předvídatelnost. Když se vyjadřuje k bezpečnosti, zahraniční politice nebo fungování státu, většinou mluví věcně a opírá se o fakta. Nemusí s ním každý souhlasit, ale málokdo může tvrdit, že jedná impulzivně nebo bez znalosti tématu.

Nejčastější výtka vůči Pavlovi se týká jeho členství v KSČ před rokem 1989. Je správné o tom mluvit otevřeně. Ano, Petr Pavel byl členem komunistické strany. Ano, šlo o chybu. A ano, sám to opakovaně přiznal. Nikdy netvrdil, že se nic nestalo, ani se nesnažil přesvědčovat veřejnost, že vlastně jednal správně. Naopak několikrát uvedl, že svého rozhodnutí lituje a že ho dnes považuje za omyl. Otázka proto nezní, zda byl členem KSČ. To je historický fakt.

Otázka zní, zda má být člověk navždy souzen pouze podle jedné kapitoly svého života, nebo podle celého příběhu. Pokud bychom měli hodnotit Petra Pavla pouze podle období před rokem 1989, pak bychom ignorovali více než tři desetiletí jeho následné služby demokratické České republice. A právě to jeho podporovatelé odmítají.

Po pádu komunismu nezačal Pavel budovat politickou kariéru. Místo toho pokračoval ve službě armádě nově vznikající demokratické republiky. Postupně se vypracoval mezi nejrespektovanější vojenské představitele země. Stal se náčelníkem Generálního štábu Armády České republiky a následně dosáhl něčeho, co se podaří jen málokomu z malé středoevropské země.

Byl zvolen předsedou Vojenského výboru NATO, tedy nejvyššího vojenského orgánu Aliance. Jinými slovy – český generál se dostal do pozice, ve které koordinoval vojenské představitele třiceti spojeneckých států. To není funkce, kterou člověk získá díky známostem nebo marketingu. Je to pozice, kterou získá pouze tehdy, pokud mu důvěřují spojenci a pokud dlouhodobě prokázal odbornost, profesionalitu a schopnost vést.

Je poněkud úsměvné, když lidé sedící za klávesnicí tvrdí, že Pavel ničemu nerozumí, zatímco armády nejvyspělejších demokratických států světa mu svěřily jednu z nejvyšších funkcí, jaké může voják zastávat.

Když kritici vytahují jeho minulost, často zapomínají na jednu z nejvýznamnějších kapitol jeho kariéry. V roce 1993 během konfliktu v bývalé Jugoslávii vedl českou jednotku, která se podílela na záchraně desítek obklíčených francouzských vojáků. Situace byla mimořádně nebezpečná a operace patřila mezi nejrizikovější mise české armády v zahraničí.

Za své působení získal vysoká česká i francouzská vyznamenání a respekt spojenců. Je proto trochu paradoxní sledovat, jak je člověk, kterého za odvahu a profesionalitu ocenila francouzská armáda, některými internetovými diskutéry označován za „vojáka, který nic nedokázal“. Realita totiž bývá tvrdohlavější než facebookové komentáře.

Odpověď je jednodušší, než se zdá. Pro mnoho jeho odpůrců není problém v tom, co Pavel dělá. Problém je v tom, co představuje. Představuje orientaci České republiky na Západ. Představuje členství v NATO. Představuje spolupráci s demokratickými spojenci. Představuje respekt k institucím a pravidlům. Tyto hodnoty část společnosti, kterým se často říká tak hezky dezoláti, kategoricky odmítá.

Proto se často nevede debata o jeho současných činech, ale o nejrůznějších mýtech a strašácích. Jednou má údajně zatáhnout zemi do války, podruhé je loutkou Bruselu, potřetí zase vykonavatelem tajných plánů NATO. Mnoho těchto tvrzení kolovalo v řetězových e-mailech, na sociálních sítích nebo v dezinformačních kruzích ještě před jeho zvolením. Někteří lidé jim uvěřili natolik, že už nepotřebují sledovat realitu. Stačí jim potvrzovat vlastní přesvědčení.

To neznamená, že Petr Pavel nemůže být kritizován. Samozřejmě může a je to jedině dobře. Žádný politik nesmí mít pocit, že je všemocný. Dokonce ani Andrej Babiš, který má mimochodem za sebou tak „brutální“ komunistickou minulost a stejně ho stejní lidé, kteří ji vyčítají Pavlovi, opakovaně volí a oslavují. Každopádně člověk se může neshodnout s názory Petra Pavla na zahraniční politiku, obranu nebo domácí témata. To je normální součást demokracie.

Rozdíl je mezi kritikou založenou na argumentech a kritikou založenou na tom, že člověk odmítá připustit jakýkoliv pozitivní fakt. Pokud někdo dokáže hodinu mluvit o Pavlově členství v KSČ, ale nezmíní jeho působení v NATO, velení armádě nebo záchranu francouzských vojáků v Jugoslávii, pak nepředstavuje úplný obraz. Představuje jen tu část příběhu, která se mu hodí.

Každý politik má nějakou minulost. Každý člověk dělá chyby. Podstatné je, co následuje potom. V případě Petra Pavla vidíme člověka, který uznal vlastní omyl z mládí, desítky let sloužil demokratickému státu, dosáhl mimořádného mezinárodního respektu a jako prezident vykonává svou funkci důstojně, klidně a bez zbytečných skandálů. To samozřejmě neznamená, že je dokonalý.

Znamená to však, že pokud chceme být intelektuálně poctiví, musíme hodnotit celý jeho život a celé jeho působení. Ne jen jednu kapitolu z osmdesátých let. Možná právě v tom spočívá největší problém části jeho odpůrců. Přiznat, že člověk, kterého si předem zařadili do kolonky „špatný“, má za sebou kariéru a výsledky, které by u jiného politika pravděpodobně obdivovali.

Zdroj: autorský komentář