Článek
Po každých volbách se opakuje stejný scénář. Jedna část společnosti slaví, druhá je zklamaná a téměř okamžitě se rozbíhá debata o tom, jak je možné, že tolik lidí podporuje politiky označované za populisty. V médiích, na sociálních sítích i v hospodských debatách zaznívají různá vysvětlení. Voliči těchto stran jsou prý snadno manipulovatelní, nedostatečně vzdělaní nebo neschopní rozpoznat skutečnost od politických slibů.
Politika jako odraz života
Takové vysvětlení je ale příliš jednoduché. A hlavně pohodlné. Umožňuje totiž odmítnout miliony lidí bez toho, aby se někdo vážně zabýval důvody jejich rozhodnutí. Jenže ve chvíli, kdy populistické strany opakovaně získávají podporu velké části společnosti, přestává být rozumné vysvětlovat jejich úspěch údajnou neschopností voličů. Daleko pravděpodobnější je, že tito lidé reagují na něco, co v běžné politice dlouhodobě postrádají.
Mnoho komentátorů a politiků totiž zapomíná na jednu podstatnou věc. Většina lidí nehodnotí politiku podle ekonomických analýz, odborných studií nebo mezinárodních žebříčků. Hodnotí ji podle vlastního života. Podle toho, zda si mohou dovolit bydlení, zda mají jistotu práce, zda zvládnou zaplatit účty a zda věří, že jejich děti budou mít lepší budoucnost než oni sami.
Tomio Okamura na narozeninách Jiřiny Bohdalové
Zklamání je žene do kouta
Pokud člověk vidí, že navzdory dlouholeté práci stále žije od výplaty k výplatě, že ceny rostou rychleji než jeho příjmy a že vlastní bydlení se stává nedosažitelným luxusem, začíná se na politiku dívat jinak než ten, komu se daří. Zatímco úspěšní lidé často vnímají systém jako funkční a spravedlivý, lidé, kterým se dlouhodobě nedaří naplnit své představy o důstojném životě, mohou získat přesně opačný pocit. Někde zde se rodí první důležitý důvod podpory populistů. Nejde ani tak o víru v konkrétního politika jako spíše o ztrátu víry v ty ostatní.
Mnoho voličů populistických stran ve skutečnosti nehlasuje proto, že by bezvýhradně věřili všem slibům svých favoritů. Často si velmi dobře uvědomují jejich nedostatky, kontroverze i přehnaná prohlášení. Jenže zároveň mají pocit, že tradiční politické strany dostaly svou šanci už mnohokrát. Střídaly se u moci levicové vlády, pravicové vlády i různé koalice. Přicházely nové programy, nové strategie a nové sliby. Pro část společnosti se ale jejich vlastní životní situace příliš nezměnila.
Když člověk několikrát zažije zklamání, přirozeně začne hledat alternativu. Ne proto, že by věřil, že nová možnost bude dokonalá. Ale proto, že staré možnosti považuje za vyčerpané.
Začarovaný kruh
Významnou roli přitom nehraje pouze ekonomická situace. Neméně důležitý je pocit uznání a respektu. V posledních letech se stále častěji objevuje rozdělení společnosti na údajně vzdělané, progresivní a moderní na jedné straně a na údajně zaostalé a neinformované na straně druhé. Lidé, kteří mají obavy z migrace, globalizace nebo rychlých společenských změn, se často setkávají s odmítáním ještě dříve, než vůbec stihnou svůj názor vysvětlit.
To vytváří nebezpečný začarovaný kruh. Čím více se lidé cítí přehlíženi nebo zesměšňováni, tím více hledají politiky, kteří jim dají pocit, že jejich hlas má význam. Populističtí politici často nejsou úspěšní proto, že by nabízeli nejlepší řešení. Jsou úspěšní proto, že dokážou oslovit lidi, kteří mají pocit, že je nikdo jiný neposlouchá.
Mnozí voliči těchto stran navíc nezažívají pouze ekonomickou frustraci, ale také hlubší pocit životního neúspěchu. To neznamená, že by byli neschopní nebo líní. Naopak. Často jde o lidi, kteří celý život poctivě pracovali, starali se o rodinu a snažili se dodržovat pravidla. Přesto dnes sledují, jak se některé jejich životní cíle vzdalují. Vlastní bydlení je pro jejich děti téměř nedostupné, důchody jsou nejisté a sociální mobilita se zdá být menší, než jim bylo slibováno.
Prezentují se jako hlas obyčejných lidí
Po roce 1989 mnoho lidí uvěřilo představě, že poctivá práce automaticky povede k lepšímu životu. Pro řadu z nich se to skutečně stalo. Pro jiné ale nikoliv. A právě mezi těmi, kteří mají pocit, že z transformačních a globalizačních změn příliš nezískali, nacházejí populisté silnou podporu.
Není přitom náhodou, že podobný vývoj pozorujeme téměř ve všech západních demokraciích. Od Spojených států přes Francii až po Německo sílí politici, kteří se vymezují proti zavedeným elitám a prezentují se jako hlas obyčejných lidí. To naznačuje, že nejde o problém jedné země nebo jednoho konkrétního politika. Jde o širší společenský trend, který souvisí s rostoucí nedůvěrou v instituce, ekonomickou nejistotou a pocitem, že běžní lidé ztrácejí kontrolu nad svými životy.
Možná největší chybou, které se odpůrci populistů dopouštějí, je přesvědčení, že jejich voliči představují problém. Ve skutečnosti jsou často spíše příznakem hlubších problémů ve společnosti. Pokud miliony lidí opakovaně hledají alternativu k tradičním stranám, není to automaticky důkaz jejich omylu. Může to být také signál, že významná část společnosti není spokojena se směrem, kterým se země ubírá.
Proč mají lidé pocit, že jim nikdo nerozumí?
Historie navíc ukazuje, že pohrdání voliči nikdy nevedlo k jejich přesvědčení. Když někomu řeknete, že je hloupý, protože volí jinak než vy, nezmění svůj názor. Naopak získá další důkaz, že se na něj někdo dívá svrchu. A právě tento pocit bývá jedním z nejsilnějších motorů protestního hlasování.
Možná bychom si proto měli položit jinou otázku, než jaká zaznívá po každých volbách. Ne proč lidé volí Babiše, Okamuru nebo jiné populisty. Mnohem důležitější je ptát se, proč tolik lidí získalo pocit, že jim nikdo jiný nerozumí. Proč přestali věřit stranám, které zemi spravovaly před nimi. Proč se cítí být přehlíženi navzdory tomu, že pracují, platí daně a snaží se vést normální život.
Dokud budou existovat lidé, kteří mají pocit, že systém funguje především pro úspěšné, bohaté nebo dobře propojené, bude existovat i poptávka po politicích, kteří jim nabídnou jednoduchá vysvětlení a slib změny. Ať už se budou jmenovat Babiš, Okamura nebo kdokoliv jiný. Skutečným problémem totiž nejsou populisté samotní. Ti pouze využívají prostor, který po sobě zanechala ztracená důvěra. Pokud někdy zmizí, nebude to proto, že jejich voliči změnili názor. Bude to tehdy, až dostatek lidí znovu uvěří, že systém pracuje i pro ně, nejen pro ty, kterým se už dnes daří.
Zdroj: autorský komentář
