Článek
V noci z 31. května na 1. června 2009 odstartoval z brazilského letiště Galeão v Riu de Janeiru Airbus A330-203 společnosti Air France. Let AF447 mířil do Paříže a na jeho palubě bylo 216 cestujících a 12 členů posádky. Mezi nimi turisté vracející se z dovolené, obchodníci i rodiny s dětmi z více než třiceti zemí světa. Posádku vedl zkušený kapitán Marc Dubois, který měl nalétáno přes 11 tisíc hodin. Nad Atlantikem panovalo typické tropické počasí. Na radarech se objevovaly bouřkové buňky, kterým se piloti běžně vyhýbali drobnými změnami kurzu. Nic nenasvědčovalo tomu, že se let za několik minut změní v jednu z nejzáhadnějších katastrof moderního letectví.
Poslední spojení přišlo krátce po půl druhé
Krátce po jedné hodině ráno světového času letadlo opustilo brazilský řízený vzdušný prostor a pokračovalo nad otevřeným Atlantikem. Ve 2:10 UTC začal palubní systém ACARS automaticky odesílat sérii technických hlášení. Během pouhých čtyř minut dorazilo na pozemní stanici 24 varovných zpráv, které informovaly o postupném odpojování autopilota, problémech s měřením rychlosti i výpadku několika systémů.
Pak nastalo ticho. S letadlem už se nikdy nepodařilo navázat spojení. Nepřišel žádný nouzový signál ani volání Mayday. Airbus jednoduše zmizel z radarů i z rádiového spojení. Oblast, kde se letoun ztratil, leží tisíce kilometrů od pevniny. Oceán je zde hluboký téměř čtyři kilometry a mořské proudy dokážou během několika hodin odnést trosky o desítky kilometrů.
Také brazilské námořnictvo se účastnilo pátrání a odstraňování trosek z havárie letadla Airbus 330-220 společnosti Air France
Do pátrání se zapojily francouzské, brazilské i americké lodě, letadla a satelity. Po několika dnech se podařilo objevit první plovoucí trosky a také těla některých obětí. Samotný vrak ale zůstával nezvěstný. Vyšetřovatelé znali pouze poslední přibližnou polohu letadla, což však nestačilo. Dno Atlantiku v této oblasti tvoří složitý reliéf s podmořskými horami, hlubokými příkopy i silnými mořskými proudy. První dvě pátrací operace skončily neúspěchem a zdálo se, že letadlo zmizelo navždy.
Záhada vydržela téměř dva roky
Teprve na jaře roku 2011 se francouzský úřad BEA rozhodl změnit strategii. Do vyšetřování byli přizváni matematici a specialisté na statistiku, kteří využili metodu známou jako Bayesova analýza. Místo prostého prohledávání oceánu vytvořili pravděpodobnostní model kombinující desítky různých údajů – poslední známou polohu letadla, mořské proudy, nalezené trosky, výsledky předchozích neúspěšných pátrání i možné scénáře pádu.
Výsledkem byla nová mapa oblastí s nejvyšší pravděpodobností výskytu vraku. Když se výzkumná loď vydala právě tam, stačil jediný týden. Dne 3. dubna 2011 objevili operátoři podmořského robota ve hloubce přibližně 3 900 metrů hlavní část vraku. O několik dní později našli i oba letové zapisovače, tedy černé skříňky, které byly po téměř dvou letech stále čitelné. Úspěch Bayesovy analýzy se stal jedním z nejslavnějších příkladů využití statistiky při pátracích operacích a dodnes se vyučuje na univerzitách i ve vojenském plánování.
Černé skříňky odhalily dramatické poslední minuty
Po vyzvednutí zapisovačů mohli vyšetřovatelé poprvé přesně zrekonstruovat, co se v kokpitu odehrálo. Krátce po druhé hodině ráno letadlo vletělo do oblasti silné konvektivní oblačnosti. Nešlo však o bouřku, která by sama o sobě byla mimo možnosti moderního dopravního letadla. Piloti se podobným systémům vyhýbají běžně a ani let AF447 nebyl výjimkou.
Jména obětí na hřbitově Père-Lachaise
Rozhodující roli sehrály Pitotovy trubice, malé senzory měřící rychlost letadla vůči okolnímu vzduchu. Ty se vlivem ledových krystalků dočasně ucpaly a palubní počítače dostaly rozporné údaje o rychlosti. Protože systémy nedokázaly určit správnou hodnotu, automaticky odpojily autopilota i automatické řízení tahu motorů. Řízení letadla tak přešlo plně na posádku. To samo o sobě nepředstavovalo mimořádnou situaci, piloti jsou na podobné případy cvičeni. Jenže v kokpitu se během několika sekund začala hromadit varování a posádka se ocitla pod obrovským tlakem.
Osudová chyba
Kapitán Marc Dubois právě odpočíval v zadní části letadla. V souladu s předpisy převzali řízení dva druzí piloti. Mladší z nich krátce po odpojení autopilota prudce přitáhl řídicí páku a Airbus začal stoupat. Ve velké letové výšce ale letadlo nemělo dostatek výkonu pro tak prudké stoupání. Rychlost začala klesat a během několika desítek sekund se stroj dostal do aerodynamického přetažení (stall). To znamená, že křídla ztratila vztlak.
Paradoxně přitom letadlo stále letělo ve výšce přes 11 kilometrů. Když se kapitán vrátil do kokpitu, snažil se zjistit, co se děje. Posádka však neměla jednotnou představu o situaci. Z hlasového záznamníku vyplývá, že piloti si až do posledních okamžiků plně neuvědomovali, že je letadlo v přetažení. Místo aby řídicí páku potlačili a získali zpět rychlost, opakovaně ji přitahovali.
Pád trval více než čtyři minuty
Airbus A330 padal k hladině oceánu více než čtyři minuty. Během této doby ztratil přes 11 kilometrů výšky, motory přitom pracovaly téměř po celou dobu správně. Letadlo nebylo zničeno explozí ani technickou poruchou. Bylo stále ovladatelné, pokud by posádka rozpoznala přetažení a provedla správný postup. Poslední zaznamenaná slova kapitána zněla: „Ne… Ne… Nestoupejte…“ O několik sekund později narazil Airbus téměř vodorovně do hladiny Atlantského oceánu rychlostí přes 280 km/h. Nikdo z 228 lidí na palubě nepřežil.
Velitel brazilského námořnictva Giucemar Tabosa Cardoso ukazuje satelitní snímek s polohou vraku Airbusu A330-203 společnosti Air France.
Vyšetřování trvalo více než tři roky a patřilo k nejrozsáhlejším v historii civilního letectví. Francouzský úřad BEA dospěl k závěru, že nehodu nezpůsobila jediná chyba. Šlo o souběh několika okolností – krátkodobé zamrznutí Pitotových trubic, ztrátu spolehlivých údajů o rychlosti, nedostatečnou komunikaci v kokpitu a nesprávnou reakci posádky na přetažení.
Katastrofa změnila výcvik pilotů
Výrobce Airbus následně doporučil výměnu starších typů Pitotových trubic za modernější modely odolnější vůči námraze. Letecké společnosti po celém světě upravily výcvik pilotů, kteří začali mnohem intenzivněji nacvičovat ruční řízení letadla ve velkých výškách i řešení přetažení.
Air France zároveň změnila některé provozní postupy a mezinárodní letecké úřady vydaly nová doporučení pro výcvik posádek. Let AF447 se stal symbolem toho, jak rychle se může běžný let změnit v tragédii. Ukázal, že ani nejmodernější dopravní letadlo není zcela imunní vůči kombinaci nepříznivých podmínek a lidského faktoru. Zároveň přinesl revoluci v pátrání po ztracených letadlech. Bayesova analýza, která pomohla najít vrak po téměř dvou letech, se od té doby stala důležitou součástí dalších velkých pátracích operací.
Časová osa události
31. května 2009, 19:29 místního času – Airbus A330 společnosti Air France odlétá z Rio de Janeira do Paříže.
1. června 2009, 02:10 UTC – Autopilot se odpojuje po výpadku údajů z Pitotových trubic.
02:14 UTC – Letadlo po více než čtyřech minutách pádu naráží do Atlantského oceánu. Zahyne všech 228 lidí na palubě.
Červen 2009 – Jsou nalezeny první trosky a těla obětí, hlavní část vraku však zůstává nezvěstná.
Duben 2011 – Díky nové pátrací operaci založené na Bayesově analýze je objeven vrak i obě černé skříňky.
Červenec 2012 – Francouzský úřad BEA zveřejňuje závěrečnou vyšetřovací zprávu.
Zdroje: autorský článek s využitím
