Článek
Ne, že by byl Mojžíš neznaboh, to se o něm říct nedá.
Ale někdy měl přece jen takové, řekněme trochu temnější chvilky, kdy nebezpečně lavíroval právě na hranici neznabožství, tedy na oné osudné hranici, za kterou se nenachází nic jiného než už jen samotné peklo, v němž skončí právě neznabohové, trestáni věčnými mukami za svou fatální nevíru.
Ty chvilky se paradoxně dostavovaly většinou ve chvílích, když Mojžíš nejvíce myslel na Boha.
To se pohodlně usadil a zaměřil svou mysl na Boha a to tak, že začal, ovšem jen v duchu, vyslovovat Boží jméno.
Nahlas samozřejmě Jeho jméno vyslovit nesměl, to měl přísně od Něho zakázáno, ale myslet na Něho mohl, a jak na Něho mohl myslet, aniž by nemyslil především na Jeho jméno?
Toto soustředění přivedlo Mojžíše nakonec do vytržení, které ovšem evidentně mentálně nezvládal, neboť ho napadaly prapodivné myšlenky, jež se v jeho malebně kudrnaté hlavě vzaly bůhvíodkud.
Tyto myšlenky vypadaly následovně.
„Co, když ten, který se prohlašuje za jediného Boha, ten, na kterého teď myslím, není ve skutečnosti žádný Bůh?“ přemítal Mojžíš a nemohl s tím chudák nic dělat, protože na to neměl žádnou účinnou páku. „Proč by to měl být Bůh? Jen proto, že to o sobě tvrdí?
Jistě to není Bůh, ale jen démon, protože svět démonů bezprostředně sousedí se světem lidí!
Skutečný Bůh se nikomu nezjevuje, protože se nemá komu zjevovat, neboť mimo něj už nic neexistuje, protože On je obsahem všeho!
Skutečný Bůh s nikým nerozpráví, protože není nic mimo něj, s kým by se měl tedy rozprávět, leda jen sám se sebou!
Skutečný Bůh nepožaduje žádných obětí, neboť on je příčinou všeho, na co mu jsou nějaké oběti?
Skutečný Bůh nikomu nic nenařizuje, neboť by to musel nařizovat sám sobě!
Tedy Hospodin nemůže být Bohem, Hospodin je jen démonem, který se mi zjevuje, démonem, jehož domovinou je moje mysl a mysl našeho lidu.
Bůh je všudypřítomný, avšak Hospodin je přítomný jen v mé mysli, Hospodin není ani otcem žádného Mesiáše, protože Hospodin je právě jen démonem, který se v mé mysli prohlásil za Boha, neboť jen démoni se prohlašují za Bohy, skutečný Bůh toho nemá zapotřebí, protože skutečný Bůh není Bohem ani sám pro sebe!
Nejsme tedy národ vyvolený Bohem, jsme národem, jehož nevědomí je rejdištěm démona, jenž nás ovládá, který nás vyvyšuje nad ostatní národy jen proto, že se on takto vyvyšuje nad ostatními démony!“
To se ví, že tyto myšlenky byly náramně hříšné, a Mojžíš se kvůli nim trápil, ale čím jiným mohl být hořící keř, který kdysi spatřil než jen zjevením démona, jenž ovládal vědomí Mojžíše i vědomí celého jeho lidu?
Mojžíš by si za nejraději za takové myšlenky nafackoval, ale byla to jeho vina, když ho napadaly vždy, když svou mysl soustředil na Boha, když přemýšlel o Bohu?
Jednou se Mojžíš s těmito myšlenkami svěřil své ženě.
„Jsi normální? Chceš nás všechny přivést do maléru, myslet si něco takového? Chceš, aby nás Bůh kvůli těm tvým myšlenkám zcela vyhladil? Buď rád, že si vybral zrovna nás, vždyť už jsme tady taky dávno nemuseli být!“ rozkřičela se na Mojžíše jeho manželka.
No, a od té chvíle už Mojžíš na Boha raději nemyslel, aby izraelský lid nepřivedl do maléru, nebo rovnou do záhuby jen kvůli tomu, že se někdo neobřezal…
