Článek
Ne každá hudba se mi líbí, ne každá harmonie mi jde pod vousy, to je nesporný fakt, to už jsem o sobě zjistil dávno, ještě za komunistů.
Například Bachovy fugy a všechny ty toccaty (nejspíš ani sám Bůh neví, kolik jich Bach sesmolil) jsou mi protivné snad už od mého dětství, kdy jsem je slýchával na každém kroku, jelikož je na každém rohu vyhrávali flašinetáři a na každé pouti zase kolotočáři.
Bacha jsem mohl poslouchat jedině tehdy, když nějaký Bachův motiv zakomponoval do své písně Michal David. Velmi inspirující v tom směru jsou například Céčka, v nichž je Bach přežvýkán do jakžtakž snesitelné podoby, takže za sebe můžu říct, že mi Davidova Céčka nijak nevadí.
A Mahler?
Na toho je škoda slov, takovou skvělou ženu si takový skladatel opravdu nezasloužil, to už si ji mnohem víc zasloužil Werfel, a po něm hned Gropius, i když v těch jeho barácích bych bydlet nechtěl, věčně se v nich o něco bouchat hlavou, ne to není nic pro mě!
A tak se konečně dostávám k nové slovenské hymně.
O fujaře na jejím konci bylo toho napsáno už víc než dost, o té se tedy zmiňovat nebudu. My máme v naší hymně na jejím konci taky foukací harmoniku a nikoho to už dávno nepobuřuje, právě naopak, už si naši hymnu bez foukací harmoniky představit nedovedeme, stejně jako si nedovedeme představit Vyšehrad bez harfy, byť ta trochu připomíná ukulele, tady to Smetana trochu přepískl.
Zaměřím se na jiné aspekty nové slovenské hymny, konkrétně tedy na pocity, které tato hymna vyvolává ve svých posluchačích, aniž by tito museli být nutně drženi ve svěracích kazajkách, jak je v některých zemích dobrým a dle všeho i osvědčeným zvykem.
A když pocity, tak pocity vlastní, protože ty člověk zná, nebo by měl znát, nejlíp.
Novou verzi slovenské státní hymny jsem získal na magnetofonové kazetě od svého jednoho kamaráda, který si ji zase nahrál od jiného svého kamaráda, takže šlo tak maximálně o třetí kopii, díky čemuž jsem textu slovenské hymny poměrně dobře, snad až na několik hlásek, především pak hlásku ľ, rozuměl, s tím jsem neměl nejmenší problém.
Orchestr pod vedením mně neznámého dirigenta odvedl svou práci rovněž chvalitebně, proti instrumentaci, nebo jak se tomu říká, nemohu jako neodborník, páč jsem konzervatoř nevystudoval, nic namítat, vše bylo na svém místě, včetně smyčců a žesťů, se kterými jsou zpravidla největší problémy.
Ani samotný zpěv není špatný. Mužské a ženské hlasy jde v nové verzi slovenské hymny snadno od sebe odlišit, z čehož lze usuzovat, že novou slovenskou hymnu nenazpívalo žádné binární individuum a už jen to je na dnešní poměry čin odvážný, nebojím se říct, že i revoluční.
A teď ty pocity.
Musím říct, že nová slovenská hymna působí, co se pocitů, týká, velmi intenzivně.
Už od prvních jejich tónů jsem před sebou viděl step.
Nádhernou a širou step, v níž se můžete rozběhnout všemi směry a běžet třeba tři dny, aniž byste se dobrali něčeho jiného než jen zase téže nádherné a širé stepi. V tomto ohledu slovenské hymna tedy plní svůj hlavní účel od svých prvních tónů.
Přibližně v místě, kde se zpívá o tom, že Slováci ožijí, step náhle zmizela a já místo ní viděl řeku. Širokou a stříbropěnnou řeku, po jejichž březích kráčeli otrhaní burlaci.
„To jsou bratři Slováci a ta řeka je Váh, ve kterém je zakletá panna!“ věděl jsem hned, která bije.
A ty burlaky na Váhu jsem viděl tak dlouho, dokud se neozvala fujara, aby vzápětí slovenská hymna dozněla v nádherném vibratu, které za tím vším učinilo tečku víc než symbolickou.
Širá step se mi líbila, burlaci na Váhu se mi taky líbili. Proto mohu s čistým svědomím říct, že mne nová verze slovenské hymny inteligentně pobavila a že mnohem lépe vyjadřuje slovanskou mentalitu nám nejbližšího národa než verze původní, na kterou si za půl roku nikdo ani nevzpomene, dejte na mě.
