Článek
Se seriály to mám takto.
Když je seriál dobrý, tak se mi líbí, když je seriál špatný, tak se mi prostě nelíbí a může v něm hrát, kdo chce a podávat, jaké chce herecké výkony.
V takovém případě vždy, samozřejmě po zhlédnutí všech dílů, řeknu: „Tolik práce to dalo, všechny ty retro kostýmy, dobové kulisy a taky dialogy, a přitom je to taková blbost!“
Za všechny takové případy krajně nepovedených seriálů, uvedu dva.
Nemocnici na kraji města a Ivetu.
Nemocnice na kraji města je opravdu hloupý seriál, který jsem viděl patnáctkrát a za sebe říkám: „Stačilo, víckrát ne!“
Nemocnice na kraji je přesně ten seriál, kdy si s každým jeho zhlédnutím více a více uvědomujete jeho, a tedy i svou, hloupost, že se na něco takového vůbec díváte.
Neříkám tímto, že Dietl je a priori špatný, protože normalizační autor. Ale pokud můžu od Dietla něco sjíždět pořád dokola, tak je to Okres na severu, kterým se přiznaně inspirovali i autoři seriálu Most. Ten jsem zatím ovšem viděl jen pětkrát, takže v jeho případě si s hodnocením ještě raději počkám.
A Iveta?
Iveta mě především trpce zklamala. A teď neřeším ani herecké výkony či cokoliv jiného. Řeším jen to, že Iveta nepřinesla lautr nic nového, jak bylo ovšem na sociálních sítích minimálně rok dopředu avizováno, že neodhalila žádné další Ivetino tajemství, jak nám její autoři vehementně slibovali ve všech možných podcastech.
Čekal jsem trpělivě a fatalisticky do posledního dílu třetí série, že se o Ivetě dozvím něco skutečně zásadně převratného a ono nic!
Prostě zklamání a totální rozčarování, tak velké, že jsem se byl schopen znova dívat na Ivetu až po půl roce.
A je mi úplně jedno, že herecké výkony jsou víc než mizerné, že jediný člověk, kterému lze věřit, je Ondřej Gregor Brzobohatý, který hraje Štaidla naprosto geniálně. Vadí mi, že jsem se těšil na něco, co nakonec vůbec nebylo a jak se pak ukázalo, ani být nemohlo, protože tvůrci seriálu Iveta byli naprostí amatéři, kteří si vůbec neuvědomili, k jak skvělému námětu a materiálu ke skutečně uměleckému zpracování se dostali jako slepí k houslím (dle mého názoru by Ivetu nejlíp zpracovalo duo SKUTR).
Naproti tomu Studna mě naprosto nadchla. Nejen svým neotřelým námětem, ale i celkovou svou úrovní, proti které je například i taková, dle mého názoru poněkud přeceňovaná Pustina, skutečně jen duchem chudou příbuznou.
Nejslabším článkem Studny je sice David Švehlík, který vypadá, že zde bez přestávky hraje faráře (jímž chtěl ostatně kdysi na přání samotného Boha být), ale jinak všechno do sebe skvěle zapadá, včetně neotřelého námětu a samotné pointy celého příběhu, kdy i po více než šesti hodinách rafinovaně dávkované opulentní podívané, vůbec netušíte, kdo je tady vlastně skutečná oběť a kdo ne.
Mně osobně se do externí paměti mého noťasu nejvíc vryla hned jedna z úvodních scén. A to ryze venkovská tancovačka, která si svojí atmosférou nijak nezadá s podobnými tanečními scénami z kultovních Pulp Fiction, kdy z lidských těl, kroužících divoce po parketu vesnické hospody, sálá opravdu cosi zvířecího, skrznaskrz animálního.
Je to právě tato taneční scéna ze Studny, jež mě zbavila, doufám, že jednou provždy, nepřekonatelného odporu k tanci, který ve mně už před lety vyvolala Stardance. Konkrétně hned její druhá série, jež mi jakýkoliv tanec, a to i dervišský, dokonale zhnusila a to především zásluhou moderátorského výkonu Marka Ebena.
Díky Studně ale už mi na tanci jako takovém nepřipadá nic trapného a hnusného a už se těším, jak se ocitnu na nějaké takové tancovačce, jako je ta ve Studni.
A konec Studny z hlediska řemeslného zvládnutí?
Myslím, že konec Studny je z hlediska filmového řemesla zvládnutý víc než dobře, působí přiměřeně realisticky, ale ne přehnaně drasticky. Studna, jež zde hraje podstatnou úlohu, vypadá opravdu reálně, to znamená jako skutečná studna. Každopádně vypadá mnohem reálněji než škvárová dráha, po které běhá Zátopek ve stejnojmenném filmu, nebo jako piano, na které preluduje Jan Masaryk rovněž ve stejnojmenném filmu, či psací stroj, do kterého ťuká Havel ve filmu, který se shodou okolností jmenuje rovněž stejně jako tento náš bývalý prezident.
A na závěr připojím ještě jeden postřeh, který mi Studna jen potvrdila.
Všimli jste si, že to v padesátých letech lidem tak nějak mnohem víc slušelo než dnes, nejen mužům, ale dokonce i vesnickým ženám v šátku a zástěře, a to i přesto, že si neholily ani podpaždí, ani dolní končetiny, jak to, místy až naturalisticky, ukazuje právě Studna?
Ještě štěstí, že se to těchto padesátých let zase vracíme!
