Radiové dívky zářily ve tmě a zemřely kvůli práci

Na první pohled šlo o vysněné zaměstnání. Psala se druhá dekáda 20. století, svět zachvátila první světová válka a továrny hledaly stovky mladých žen s pevnou rukou a dobrým zrakem. Jejich úkolem bylo malovat drobná čísla na ciferníky hodinek, vojenských kompasů a palubních přístrojů speciální světélkující barvou. Práce byla dobře placená, považovala se za prestižní a nabízela ženám finanční nezávislost v době, kdy podobných příležitostí nebylo mnoho.

Nikdo z nich ale netušil, že každý tah štětcem znamená další dávku radioaktivního jedu. To, co tehdy vypadalo jako technologický zázrak, se během několika let proměnilo v jednu z nejděsivějších průmyslových katastrof moderních dějin. Příběh radiových dívek, známých jako Radium Girls, dodnes připomíná, jak nebezpečná může být kombinace vědecké neznalosti, firemních lží a touhy po zisku.

Radium objevili v roce 1898 francouzští vědci Marie Curie a Pierre Curie při výzkumu uranové rudy. Nový prvek fascinoval celý svět svou schopností samovolně vyzařovat energii a zářit ve tmě. Veřejnost i část vědecké obce tehdy věřila, že radioaktivita představuje téměř zázračnou sílu.

Na začátku 20. století se radium přidávalo nejen do svítících barev, ale také do kosmetiky, zubních past, pleťových krémů, minerálních vod či různých léčivých přípravků. Reklamy slibovaly omlazení, více energie, krásnější pleť nebo léčbu nejrůznějších nemocí. Jen málokdo si uvědomoval, že radioaktivita může lidské tělo nenávratně poškodit.

Právě schopnost radia nepřetržitě zářit bez potřeby předchozího osvětlení z něj udělala ideální materiál pro výrobu vojenských i civilních hodinek. Radium se míchalo se sulfidem zinečnatým, arabskou gumou a vodou, čímž vznikala světélkující barva používaná na ciferníky a ručičky.

Po vypuknutí první světové války prudce vzrostla poptávka po hodinkách a měřicích přístrojích čitelných i v naprosté tmě. Vojáci potřebovali odečítat čas bez rozsvěcení světla, které by je mohlo prozradit nepříteli.

Společnosti jako United States Radium Corporation v americkém státě New Jersey získaly lukrativní armádní zakázky a začaly masivně nabírat mladé ženy. Jejich drobné ruce byly považovány za ideální pro precizní práci na malých cifernících. Podobné provozy vznikly také ve městech Ottawa v Illinois nebo Waterbury v Connecticutu.

Celkem se odhaduje, že ve Spojených státech a Kanadě pracovaly s radiovou barvou přibližně čtyři tisíce zaměstnankyň.

Největší tragédie spočívala v pracovním postupu, který vedení továren aktivně vyžadovalo.

Každá pracovnice měla jemný štěteček z velbloudí srsti. Ten však po několika tazích ztratil ostrou špičku potřebnou k přesnému malování. Nadřízení proto ženám doporučovali techniku známou jako „lip, dip, paint“ neboli „olízni, namoč a maluj“.

Dělnice několikrát za minutu vložily štětec mezi rty, vytvarovaly špičku jazykem, namočily jej do radiové barvy a pokračovaly v práci. Tento postup opakovaly stovky až tisíckrát během jediné směny. Každým olíznutím přitom spolykaly mikroskopické množství radia.

Ještě děsivější je skutečnost, že chemici pracující ve stejných továrnách používali olověné zástěny, ochranné masky a kleště, aby se radioaktivitě vyhnuli. Zaměstnankyním však bylo opakovaně tvrzeno, že radium je zcela bezpečné a dokonce prospívá zdraví.

Práce měla zvláštní vedlejší efekt. Jemný radiový prach ulpíval na oblečení, vlasech i pokožce. Když ženy večer odcházely z práce, doslova svítily ve tmě.

Některé si tento efekt oblíbily. Malovaly si radiovou barvou nehty, rty nebo zuby, aby se při večerním tanci tajemně třpytily. Netušily, že si tím výrazně zvyšují množství radioaktivního materiálu uloženého ve vlastním těle.

Právě proto se jim začalo přezdívat Ghost Girls, tedy „dívky duchové“.

Lidský organismus nedokáže radium od vápníku spolehlivě rozlišit. Po spolknutí se proto radioaktivní prvek ukládal především do kostí a zubů. Odtud pak nepřetržitě vyzařovalo alfa, beta i gama záření, které pomalu ničilo okolní tkáně. Poškození nebylo okamžité. První příznaky se objevovaly až po několika letech, kdy už bylo na záchranu často pozdě.

Ženy začaly trpět silnými bolestmi zubů, které se viklaly a samovolně vypadávaly. Po jejich vytržení se rány vůbec nehojily. V čelistech vznikaly hnisající abscesy, odumírala kostní tkáň a části dolní čelisti se doslova rozpadaly. Lékaři později tento stav označili jako radium jaw neboli radiová nekróza čelisti.

Tím ale utrpení nekončilo. Objevovala se těžká anémie, lámání kostí, nádory kostní dřeně, rakovina, sterilita, poruchy menstruace i chronické bolesti. Mnohé ženy umíraly v mladém věku na rozsáhlé vnitřní krvácení nebo zhoubné nádory.

Jednou z prvních známých obětí byla Amelia „Mollie“ Maggia. Nejprve ji rozbolel jediný zub. Následovalo vytržení dalších zubů, vznik otevřených ran a postupný rozpad celé dolní čelisti. Lékaři si s jejím stavem nevěděli rady. Přesto byla po smrti označena za oběť syfilidy.

Stejnou diagnózu dostávaly i další ženy. Firmy totiž financovaly vlastní lékaře, kteří měli nemoc vysvětlit jinak než otravou radiem. Zaměstnavatelé obviňovali pracovnice z nedostatečné hygieny, pohlavních chorob nebo jiných zdravotních problémů.

Veřejnost přitom stále věřila, že radium představuje léčivý zázrak.

Zlom přišel až ve druhé polovině dvacátých let. Lékaři z Harvard School of Public Health vedení Cecilem Drinkerem zjistili, že pracovní prostředí je doslova nasycené radioaktivním prachem a zaměstnanci nejsou nijak chráněni. Jejich zpráva jasně označila radium za příčinu nemocí.

Společnost však výsledky upravila tak, aby vyzněly v její prospěch. Teprve když se podařilo zveřejnit původní verzi studie, začaly úřady situaci řešit. Definitivní důkaz přinesl patolog Harrison Martland, který v roce 1925 prokázal přítomnost radia přímo v kostech zemřelých pracovnic. Bylo jasné, že radioaktivní látka jejich těla ničila zevnitř.

Přestože většina z nich věděla, že umírá, rozhodly se bojovat. Grace Fryer hledala téměř dva roky právníka ochotného žalovat společnost United States Radium Corporation. Nakonec se k ní přidaly Edna Hussman, Katherine Schaub, Quinta McDonald a Albina Larice. Když v roce 1928 dorazily k soudu, některé už nedokázaly ani zvednout pravou ruku k přísaze. Dvě byly upoutány na lůžko.

Společnost se snažila soud neustále odkládat v naději, že žalobkyně zemřou dříve, než proces skončí. Nakonec přistoupila na mimosoudní vyrovnání. Každá žena získala odškodnění, doživotní rentu a proplacení léčby.

Všechny však během několika následujících let zemřely.

Ještě významnější se stal případ Catherine Wolfe Donohue z továrny Radium Dial Company v Illinois. K soudu vypovídala v roce 1938 přímo ze svého nemocničního lůžka. Byla natolik zesláblá, že jednání muselo proběhnout u ní doma. Přesto se nevzdala.

Soud nakonec rozhodl v její prospěch. Firma se opakovaně odvolávala, ale neuspěla. Catherine zemřela 27. července 1938, pouhý den po podání dalšího odvolání společnosti. O rok později Nejvyšší soud Spojených států definitivně potvrdil rozhodnutí nižší instance.

Příběh radiových dívek se stal přelomem v historii ochrany zaměstnanců. Jejich soudní spory poprvé jasně ukázaly, že zaměstnavatel nese odpovědnost za bezpečnost svých pracovníků. Vznikla nová pravidla pro odškodňování nemocí z povolání, zpřísnily se bezpečnostní normy a zavedly povinné ochranné pomůcky při práci s nebezpečnými látkami.

Významně se rozvinul také obor radiační ochrany a pracovního lékařství. Na základě dlouhodobého sledování přeživších pracovnic byly stanoveny limity bezpečné expozice radioaktivním látkám a vznikly první moderní standardy pro práci s ionizujícím zářením.

Případ Radium Girls se dodnes vyučuje na právnických, lékařských i technických fakultách jako jeden z nejvýznamnějších milníků v oblasti bezpečnosti práce.

Zdroj: wikipedia.org, britannica.com, ebsco.com, blogs.loc.gov