Katakomby v Oděse ukrývají pod městem svět temných tunelů, válek a zapomenutých příběhů

Oděsa je město slunce, Černého moře, elegantních bulvárů a živé kultury. Jenže pod jejími ulicemi existuje druhé město. Temné, tiché a téměř neprobádané. Zatímco nahoře proudí život milionu obyvatel, desítky metrů pod povrchem se táhne síť chodeb, štol, bunkrů a jeskyní, která svou délkou překonává slavné katakomby v Paříži i Římě. Katakomby v Oděse nejsou jen historickou památkou. Jsou podzemní kronikou města, do které se zapsaly války, pašeráci, partyzáni, horníci i lidé hledající dobrodružství.

Katakomby v Oděse patří mezi největší městské podzemní systémy na světě. Jejich délka se odhaduje až na přibližně 2 500 kilometrů, což z nich činí jeden z nejrozsáhlejších lidskou činností vytvořených labyrintů vůbec. Nejde však o klasické katakomby ve smyslu starověkých pohřebních prostor. Většina podzemních chodeb vznikla jako důsledek těžby stavebního kamene.

Přibližně 90 až 97 procent celého systému tvoří bývalé doly, ve kterých se těžil vápenec zvaný kokina. Tento specifický druh vápence vznikl před miliony let na dně tehdejšího Pontského moře, předchůdce dnešního Černého moře. Kámen obsahuje velké množství zkamenělých schránek mořských živočichů a díky své dostupnosti se stal ideálním stavebním materiálem.

Když se na konci 18. a v 19. století začala Oděsa rychle rozrůstat, město potřebovalo obrovské množství stavebního materiálu. Domy, paláce i veřejné budovy vznikaly právě z kamene vytěženého přímo pod budoucími ulicemi. Horníci postupně vytvářeli rozsáhlé systémy chodeb, které se s pokračující těžbou měnily v obrovský podzemní labyrint.

Těžba byla zpočátku ruční. Dělníci kámen odlamovali a řezali jednoduchými nástroji. Později se začaly používat speciálně upravené pily, které umožnily rychlejší získávání bloků. S rostoucí těžbou však rostlo i riziko pro samotné město. Podzemní prostory se rozšiřovaly pod ulicemi, domy i okolními vesnicemi a postupně začaly komplikovat další výstavbu.

Jedním z největších tajemství oděských katakomb je skutečnost, že jejich kompletní mapa pravděpodobně nikdy nevznikla. Přestože badatelé desítky let vytvářejí nové mapy a dokumentují jednotlivé části systému, rozsah podzemních prostor je natolik obrovský, že mnoho chodeb zůstává stále neprozkoumaných.

Katakomby se nacházejí pod samotnou Oděsou i v okolních obcích, například pod Nerubajským, Usatovem, Kryvou Balkou nebo Chladnou Balkou. Síť není jedním souvislým tunelem, ale skládá se z mnoha samostatných dolů, které vznikaly v různých obdobích a na různých místech.

Podzemní chodby se nacházejí v několika úrovních a místy klesají až 60 metrů pod hladinu moře. Některé části jsou suché a stabilní, jiné byly zatopeny nebo zasypány kvůli bezpečnosti. Odhaduje se, že existuje více než tisíc známých vstupů do podzemního systému, z nichž mnohé se nacházejí na soukromých pozemcích nebo přímo pod obytnými domy.

Právě rozsah katakomb vedl také k problémům s moderní výstavbou. Nestabilní podloží komplikovalo například úvahy o vybudování metra v Oděse. Podzemní dutiny znamenají, že každý větší stavební projekt musí být předem důkladně prověřen.

Historie katakomb není pouze příběhem těžby. Během desetiletí získaly tyto podzemní prostory mnoho dalších funkcí. Sloužily jako sklady, vinné sklepy, úkryty, pašerácké trasy i místa, kde se ukrývali lidé před nebezpečím.

Významnou roli sehrály během druhé světové války. Když byla Oděsa v roce 1941 napadena vojsky Osy, část obyvatel a sovětských partyzánů se uchýlila právě do katakomb. Pod zemí vznikaly improvizované tábory, kde lidé spali, vařili, plánovali útoky a snažili se přežít v extrémních podmínkách.

Nejznámější byla jednotka vedená sovětským partyzánem Vladimirem Molodcovem. Její boj proti okupantům se stal jedním ze symbolů odporu během nacistické okupace. Německé a rumunské jednotky se pokoušely partyzány z podzemí vypudit, uzavíraly vstupy a údajně využívaly i chemické prostředky. Rozsah tunelového systému však znamenal, že bylo téměř nemožné ho celý ovládnout.

Dnes tuto část historie připomíná například Muzeum partyzánské slávy v obci Nerubajske, které vzniklo přímo v prostorách katakomb. Návštěvníci zde mohou vidět podzemní místnosti, rekonstrukce táborů i předměty připomínající válečné období.

Oděsa byla historicky významným přístavním městem a zároveň místem, kde se prolínaly různé kultury i obchodní zájmy. Katakomby proto přirozeně přitahovaly i lidi pohybující se na hraně zákona.

Podle místních legend využívali některé části podzemí pašeráci, kteří zde ukrývali zboží mimo kontrolu úřadů. Oděsa měla v minulosti status svobodného přístavu, takzvaného porto franco, což podporovalo vznik různých obchodních triků a šedých zón.

Podzemní prostory ale nesloužily pouze k nelegálním aktivitám. Díky stabilní teplotě kolem 12 až 14 stupňů Celsia a vysoké vlhkosti byly ideální například pro skladování vína a alkoholu. Některé staré sklepy dodnes připomínají rozsáhlé kamenné sály s klenutými stropy, kde kdysi ležely sudy.

Specifické mikroklima katakomb vytváří téměř izolovaný svět. Vlhkost dosahuje téměř 100 procent a organické materiály zde rychle podléhají rozkladu. Výzkumníci popisují, že obyčejný papír ponechaný v podzemí může během jediného roku téměř zmizet.

Stejně jako mnoho temných míst mají i oděské katakomby své strašidelné příběhy. Nejznámější je legenda o dívce jménem Máša, která se údajně během novoroční oslavy v roce 2005 vydala s přáteli do tunelů. Podle příběhu se skupina v podzemí ztratila. Ostatní se měli nakonec dostat ven, ale Máša zůstala uvnitř. Internetem později začala kolovat fotografie údajného těla, které mělo patřit právě jí.

Příběh však nikdy nebyl oficiálně potvrzen. Vyšetřování ukázalo, že neexistují důkazy o tom, že by taková osoba v katakombách zemřela. Pravděpodobně šlo o internetový hoax, který však výrazně posílil tajemnou pověst celého místa.

Legenda přesto upozorňuje na skutečné nebezpečí. Katakomby nejsou běžnou turistickou atrakcí. Nezmapované chodby, možnost zabloudění, nestabilní stropy a absence signálu mobilních telefonů mohou představovat smrtelné riziko.

Vedle příběhu o Máše existují i další pověsti. Někteří obyvatelé vyprávějí o ukrytých pokladech, tajných skladech nebo dokonce o bytostech, které mají žít hluboko pod městem. Jedna z legend hovoří o zlatém modelu Titaniku, který měl být ukryt v podzemí po revoluci v roce 1917. Přestože pro tento příběh neexistují důkazy, stále láká lovce pokladů.

Oděské podzemí není zajímavé pouze lidskou historií. Při těžbě vápence byly objeveny také fosilie z období pliocénu staré přibližně 3,5 milionu let. V horninách byly nalezeny pozůstatky mnoha pravěkých živočichů, například předků slonů, tříprstých koní, tapírů, hyen, medvědů nebo šavlozubých tygrů. Katakomby tak nejsou jen historickým fenoménem, ale také významným paleontologickým nalezištěm.

Dnes je veřejnosti oficiálně přístupná pouze malá část katakomb. Nejznámější možností návštěvy je Muzeum partyzánské slávy v Nerubajském. Někteří dobrodruzi však podnikají neoficiální výpravy hluboko do nepřístupných oblastí.

Právě tyto expedice přitahují speleology, spelestology i milovníky urbexu. Na rozdíl od speleologů, kteří zkoumají přírodní jeskyně, se spelestologové specializují na člověkem vytvořené podzemní prostory, jako jsou doly, tunely nebo opuštěné průmyslové objekty.

Badatelé do podzemí vstupují vybaveni mapami, výkonnými svítilnami a náhradními bateriemi. Bez světla je zde absolutní tma a bez orientace se člověk může během několika minut ztratit. Jednou z nejvýraznějších vlastností katakomb je jejich ticho. Návštěvníci popisují pocit úplného odtržení od povrchu. Nefungují telefony ani rádia, neexistuje denní světlo a člověk vnímá pouze kapání vody, vlastní kroky a vzdálený proud vzduchu.

Katakomby v Oděse představují mnohem víc než turistickou kuriozitu. Jsou podzemním archivem města, který uchovává stopy průmyslového rozvoje, válečných konfliktů, lidské odvahy i temnějších kapitol minulosti.

Zdroj: wikipedia.org, ancient-origins.net