Článek
Když jsem byla za školou
Tak to je z trochu jiného soudku, ikdyž ze stejného období. Nadpis může mást.
Je to zážitek ředitelky ( tedy mně) a mé stejně postižené přítelkyně Barušky.
Bylo to právě o jarních prázdninách a mně něco napadlo. Mně sice pořád něco napadá, ale ne vždy to má takové dopady. Ale to předbíhám......Barušku jsem znala od nástupu do funkce. Spolu jsme přišly a ze stejného důvodu posléze společně také odešly. Jenže tehdy byl čas ještě svěže zelený a my taktéž. Doslova. V začátcích, před dopadem právní subjektivity,jsme ve školách v podstatě nevěděly, co roupama dělat. Dětí bylo zapsáno tak čtyřiadvacet na třídu, ale chodilo jich jen něco přes polovinu a v době prázdnin si učitelky braly na střídačku volno, aby dospělých nebyla převaha. A tehdy mě napadlo, že si uděláme s Barčou služební cestu a namísto vysadávání v kanceláři, pojedeme omrknout vytipovanou chatu v Beskydech.
Cesťáky jsme si nepsaly, snad se po nás nikdo pídit nebude. Ráno jsme nastoupily na vlak do Frýdlantu a pak do Ostravice - odtud už jen po svých. Měla jsem to tam solidně prochozené. Sice všude leželo plno sněhu, ale má fantazie pracovala na plné obrátky a já popisovala, kde si s klukama půjdeme na jaře zahrát fotbal a kde ukryjeme na závěr poklad.
V chatě nás přivítal majitel a obrovský černý hafan. Provedli nás oba celým objektem, zhodnotili jsme pokoje, sprchy, záchody a zakotvily v suterénu - v jídelně. Vytáhly jsme lejstra a hotovily se úřadovat. Ale majitel nás zarazil, řekl jen „okamžik, zaběhnu do kanceláře“. My myslely, že jde hrabat v análech, aby měl jasno ve volných termínech. Omyl ! Když se vracel, táhnul demižón! Víno z Jižní Moravy. A že se nám bude líp jednat.......Já už tenkrát pila jen sporadicky, takže jesm se po dvou sklínkách začala spoléhat na Barušku a věnovala se drbání maxipsa....... Zpět na vlak nás pak topič odvezl dodávkou.
Ve vlaku jsme se cestou do Ostravy prospaly a domů se značně zmožené dostaly.
Když jsme domů přibyly,
k ničemu jsme nebyly.
Na papíru ani řádky
ještě že jsme doma zpátky.
(Jo, básnička musí být)
Ještě dnes se zelenám, když si na to vzpomenu......Ale my to zabukování termínu fakt potřebovaly.......
Asi za čtrnáct dnů jsme umluvily manžely a jely tam o víkendu znovu. Tedy, oni nevěděli, že jsme tam už byly, tu naši indispozici jsme nějak zakamuflovaly. Manžel Barči byl hotový kaskadér. Příjezdová cestak chatě se změnila v bobovou dráhu, ale on to s cikárkem v hubě, bravůrně vybíral smykem. Tentokrát nás vítal před chatou jen maxipes. Nás, své známé, vítal hopsáním, div nás nepovalil a olizováním, kam doskočil. Naši chlapi se kryli za námi a obdivovali naši odvahu. Tak se mazlit s cizím psem ! A my to vysvětlily jako že učitelky - krotitelky. Hlavně se nepříznávat - zatloukat a zatloukat ! A spěchaly jsme za panem majitelem. Chtěly jsme na něj hned na začátku mrknout, aby nás nepráskl. Jakoby intuitivně jsme zamířily do naší známé, útuné jídelny.. ......A tam to bylo jak po boji. Tedy, po bujaré oslavě. Na stolech plno špinavých sklenic ( v některých jsme tušily zbytky vína a slivovice z Jižní Moravy) a do toho nepořádku se snažila vnést řád kyprá, usměvavá paní v nejlepším věku. Oznámily jsme jí, za jakým účelem jsme přišly a ptaly se po panu majiteli. Paní zavrtěla hlavou a rázně odpověděla ." Máme tu na tři dny policajty a s těmi se vždycky zmrská tím chlastem z Jižní Moravy “. Vzala kalendář a za pět minut jsme měly termín dohodnutý a u kafe se dohodly i detaily a finance. Ty lahůdky z jihu jsme rázně odmítly. Pak jsme se rozloučili, protože majitelka se musela věnovat dávání do cajku všeho, co za dobu její čtrnáctidenní nepřítomnosti doznalo úhony.
V květnu jsme i s dětmi nastoupily na týdenní pobyt a majitel s maxipsem nám přišli naproti k autobusu. Pes nás poznal neomylně, ale majitel se tvářil, že nás vidí poprvé. Tak to bychom měli.
