Článek
„Čurrrej!“Ozve se nekompromisní příkaz ve chvíli, kdy já si teprve začínám protírat víčka. Nemusím se dívat na budík (ani bych ho vlastně nemusela mít), protože Bertík, středně velký, krátkosrstý kříženec, se svou paničkou se znělým hlasem, mě spolehlivě probudí přesně v půl sedmé. Začíná každodenní provoz na promenádě pod našimi okny, kterého jsem nebo nejsem účastníkem, podle toho, jestli mám Nerouše doma, nebo je u své druhé paničky. Máme ho totiž ve střídavé péči s dcerou. Ale častěji si jej urvu pro sebe, a to pak máme oba více příležitostí pro společenské vyžití. Protože mezi námi pejskaři, je vždycky o zábavu postaráno. „Tak co, jdeme za holkama ?“ zeptám se protahujícího se chlupatého miláčka, když vycházím z ložnice. V mžiku je probuzený a připravený vyrazit! Prohrábnu si chlupy, pardon, vlasy (ty jeho musí počkat) a nachystám na hadřík trochu dětského heřmánkového olejíčku. Přemáznu mu s ním podvozek, jinak by byl až příliš atraktivní a ostatní účastníci ranní vycházky by mu nedali pokoj. Nero je totiž psí senior (12 let) a po složité operaci nám začal ukapávat jako starý bojler. Našila jsem mu spoustu kalhotek všech barev a vzorů a do nich mu dávám vložky (ty s vůní heřmánku, samozřejmě). Ale po noci plné snových vášní je to málo. Ale co, než se vrátíme, vyvětrám a to ostatní zvládne pračka. A jestli to snad někoho pohoršuje, jen ať si uvědomí, že nikdo z nás neví, jak sám skončí, že.
Náš přesun ze třetího poschodí zrychlí obvykle štěkot jeho kamarádky Aničky, kolie menšího vzrůstu, která už má sice také nejlepší léta za sebou, ale pečuje o sebe a jak je udržovaná, ty roky na ní nejsou ani znát. Jen trochu kulhá a tak jí obvykle brzy utečeme za dalšími zážitky. Pokud si totiž nepospíšíme, narazíme na Šaryka, rezatého psa, který se svým páníčkem, jak lunt hubeným, třikrát denně prochází kolem (pro snídani, oběd a večeři), do místního Alberta, abych to upřesnila – pro lahváče. A pak, že se z piva tloustne! Šaryk běhá jen tak, navolno a to naše psisko mu to asi závidí a tak se vzteká a dělá kravál. Jednou se Šaryk připlížil zezadu, očichat si tu naši nádheru. Já jsem ztuhla strachem a Nero zřejmě taky. A nestalo se nic. Očichal a odběhl. Jenže příště, na dálku, byl kravál nanovo. Samotnou skupinu přátel tvoří „jorkširáci“. Selinka, nebojácná psí holčička, která pomáhá našemu Nerovi v zastrašování velkých psů, které se pokouší zahnat svým vysokým hláskem a rychlými, odvážnými výpady. Nedávno jsem si přečetla, že ti malí psi jsou tak troufalí proto, že nevědí, že jsou malí a někteří velcí jsou zase bojácní, protože vůbec netuší, jak jsou velcí. Každopádně, náš pes je asi génius, protože, když já za něj vyhodnotím, že pes, kterého máme potkat je malý, což mu říkám slovy : “ a nech ho, to je malý pejsek“, pochopí to a je kamarád. Tak například Zuzka, stejně jako Nero, střídá oblečky a vestičky, ale po každé vycházce je musejí dát do prádla, protože je to šmejdilka, věčně se válí v listí, lehá před ostatními psy -dle svých zkušeností pedagoga, bych si tipla, že je hyperaktivní. A když jsme u těch diagnóz, to „Charlie“, kterého si jeho majitelka pořídila coby vyšlechtěnou rasu Kavalír Charles Španěl, je podle mě rovnou adept na ADHD. Pohybuje se převážně jako by dostal rozkaz „plížením vpřed“, přičemž ty svoje krásné, nakadeřené uši tahá po zemi a nabaluje si na ně listí a jiné podobné (nechci říct odpady). Když byl malý, dokonale připomínal malý kuchyňský vysavač, krátké napnuté lano měl jako trubku od vysavače, akorát, že za sebou smýkal paničku (paní profesorku VŠB), která je ráda, že ho má a diagnózy jsou jí šuma fuk. Dejzí je nejrychlejší a nejobratnější psí slečna z širokého okolí. Menší psí fešanda s dlouhýma štíhlýma nohama – hotová akrobatka. Dovedu si ji, v lidské podobě, představit jako tanečnici u tyče, nebo na zavěšených šálách. No, a samozřejmě, je blond ! Tak té už fakt nestačíme. Ikdyž Nero, v mladších letech hravě zdolával Lysou horu (i jiné hory). Načež, při scházení dolů se ještě obrátil a dal si vrcholek repete, samozřejmě, pokud se tam nacházela nějaká atraktivní fenka, s níž měl nečestné úmysly. Takový to byl Jura !
Dnes už máme jiné priority. Dokonale se shodneme s našimi sousedkami z vedlejšího domu, psím kříženečkem Perlinkou a její paničkou Jiřinkou. S těma si vyměňujeme dárky a pamlsky a taky si společně občas dáme kávu – venku, na lavičce u domu, jako správní důchodci.
