Článek
Pokus č. 2. - Slaví zlatá Ivana
Přemýšlela jsem nad tím, proč jsem se vlastně pustila do psaní. Myslím, do psaní příběhů z mého, celkem všedního, života. Jinak jsem, za dobu, kdy jsem pracovala ve školství (z toho 20 let jako ředitelka MŠ), toho napsala spoustu : myslím tím potvrzení, zápisy, žádosti, rozbory, plány, oznámení o přijetí, nebo nepřijetí, granty atd. To jsem psát musela. Jenže teď píšu dobrovolně a ráda. A začalo to zřejmě z pudu sebezáchovy. Dalo by se říct, že po vzoru slavné kolegyně, Boženy Němcové, jsem se ve chvíli, kdy mě nebylo nejlíp, začala vracet do doby, kdy jsem se naopak cítila jako ryba ve vodě a vše (téměř) bylo zalito sluncem. Jen jsem chvíle obyčejného štěstí v daném momentu nedokázala docenit.
Takže, další návrat a pohlazení na duši.
Nejdřív to zavoní
potom to zazvoní,
sukénka zavlaje........
Ivanka! Ach ta je!
Děti ji milují,
otcové zbožňují,
dárky jí nosí,
o přízeň prosí.
Opět to zavoní
a opět zazvoní.......
Princ náhle zjeví se,
krasavec na koni!
"proč jen nesetyhle tretky,
kdyby radši cigaretky".
Proč zlatá ? Má krátké světlé vlasy, zářivý úsměv, žensky se obléká, převážně do světlých barev - celá její postava je jakoby nasvícená. Nebylo tomu tak ale vždycky !
Když před pár lety přišla Ivana doplnit naše řady, byl to takový hubeńourek s melírem, sice se snažila usmívat, ale za úsměvem se skrývala nervozita a obavy. Že by zkušenou učitelku tak rozhodila změna místa ? Nicméně jsem ji přijala s povděkem. Mnoho učitelek, které by byly ochotny nastoupit na zkrácený úvazek a denně dojíždět z dosti slušné dálky, nebylo. Z jejího životopisu a později i vyprávění, bylo jasné, že se umí se životem poprat, často na základě vlastního rozhodnutí a ještě častěji proto, že jí nic jiného nezbylo.
Patnáct let praxe ve školství, osm let soukromého podnikání a krátká zkušenost z domova důchodců ve funkci ošetřovatelky. Matka dospělého syna a dcery, toho času v rozvodovém řízení. V pořadí třetí rozvod, po osmnáctiletém soužití si manžel „dobře situovaný padesátník“, našel mladší. Spolu si postavili dům, o který se nyní vedly spory, ale nejhorší bolestí pro ni bylo, že se, dosud studující dcera rozhodla zůstat s otcem. Syn z předešlého manželství, pro kterého se snažila uhájit dům, nechal studia a odjel za prací do ciziny. Ze ženy, která se jako podnikatelka pohybovala ve společnosti žen vlivných mužů sdružených do volného uskupení, jakéhosi dámského klubu, se najednou stala adeptkou klubu odložených žen.
Do práce se ale přímo vrhla a přímo nasávala změny, kterými školství, po dobu její změny profese, prošlo.Práce s nejmenšími dětmi se jí dařila a vytvořila zajímavě fungující dvojici s věčně ubrblanou Lídou, se kterou jaksi lidsky měly k sobě blízko. No prostě, obě byly kuřačky. A možná i proto obě měly pochopení pro slabosti druhých.
Čas předvánoční, to byl pro naše „maloše“ (3roky ) prožitek, který se jim možná neuloží do paměti, ale do srdíčka zcela nepochybně. A její oslava, tak to zase byla hromada chlebíčků a obrovských zákusků „Z Prajzké“. Kapku se bilancovalo, k čemuž půlkulatiny sváděly a tak došlo i na ono její vyprávění, které si vybavím vždycky, kdy mě přijde, že bych si od života zasloužila více.......
......."Jenoho dne nám ředitel oznámil, že se očekává příjezd stážistky z Francie. Kdo mohl tehdy tušit, že setkání s ní tak zamíchá našimi žebříčky hodnot. Ale po řadě.......Ona návštěva z Francie byla malá, drobná šikmooká číňanka. A tou Francií víceméně jen projela, přestože tam teprve nedávno začala studovat. Pár dnů jsme kolem sebe jen tak procházely a kdo uměl, lovil v paměti anglická slovíčka, ale pak zvědavost, na obou stranách, zvítězila. Dozvěděla jsem se, že se jmenuje Mey a pochází z města Shaolin. Na dotaz, zda je to velké město, odpověděla, že dost velké. Obyvatel má asi milion osmset. Tak to mě spadla čelist. Na konci týdne jsem ji, spíše ze zdvořilosti, pozvala k nám domů - a ona nadšeně souhlasila.
„Jaké máte záliby ? Zajeli bychom si na výlet do přírody.“ Nadšeně přikývla a ještě nadšeněji přijala skutečnost, že s námi pojedou také mé děti. Věkově si byli blízcí a co se týče jazykové vybavenosti, rovněž na tom byli lépe než já.
Vzali jsme ji do Beskyd a ona se už v autě rozpovídala, že už v přírodě dvakrát byla. Tam u nich. Jednou u babičky, než zemřela. A jednou na zájezdu se školou. S údivem jsme se po sobě podívali (jako co z ní ještě vyleze). Při cestě autem stále pozorovala zdvíhající se kopečky a hlásila, že tak zelené to u nich není. Mí potomci jen nevěřícně kroutili hlavami a ptali se, proč si nevyjede častěji. A dostalo se jim, pro nás nepředstavitelného, vysvětlení. „Málokterá rodina, z okruhu mých známých, má auto. Hromadnou dopravou to trvá skoro celý den, než se z města dostanete a v jeho blízkém okolí stejně není kam se vypravit. No, a jít někam ve městě, do parku - to se moc nedoporučuje, protože ve vzduchu je všudypřítomný smog.“ Tak alespoň to máme stejné. V zimě.Někdy.
Ukázali jsme jí skanzen v Rožnově pod Radhoštěm, zašli do cukrárny a měli jsme z toho zážitek několikanásobný, protože omladina tůrovala ty své mozkové závity, až se jim hlavy šišatily. Docela doprá průprava z angličtiny ! „Jednu věc nechápu (dumala nad colu - tu z domova znala dobře), jak to, že se vaši studenti hlásí na školu, chodí do ní, ale nepřipravují se - a nic pak neumí ? U nás je spousta zájemců, ale ne všihni jsou ke studiu přijati, ale když už tam jsou, snaží se být co nejlepší,“ Co jí na to odpovědět, že máme takovou mentalitu, nebo že je taková doba ? Raději jsme mlčeli.........
Když mě zrovna není nejlíp, vzpomenu si na ni, jak běhá a fotí si motýla, nebo se snaží zachytit větrem ohýbanou trávu, nebo jen tak leží na zádech a pozoruje oblaka plynoucí po modré obloze. Večer pak vše odeslala přes internet i s komentářem domů.
Tak snad jsem byla dobrým průvodcem a propagátorem té naší vlasti !
