Článek
Adrenalin je (mou) životní nutností
Tak je po akci. A už jsem i kapku vyspaná. Zjistila jsem, že už zase tolik nevydržím, jak jsem vydržela zamlada. Ono, vrátit se domů ve tři ráno, v šest vstávat se psem a celý den se starat o dítě, to by chtělo být mladší tak o čtyřicet let. Proč zrovna o čtyřicet ? Protože tehdy to přece začalo.
Po mých dvou rychle za sebou jdoucích akcích, odchodu do důchodu a oslavě MDŽ jsem si uvědomila, že mám už dost času na přípravu a realizaci hovadin a stále ještě hromady šílených nápadů, které jsem dosud nezrealizovala. Tak na čem se vyřádit teď ? Odpověď jasná – inspirací mně byly blížící se kulaté narozeniny mého muže. Pro můj prvotní nápad mně nahrával i fakt, že v módě jsou nyní dárky zážitkové, jelikož koupit se momentálně dá cokoliv, na co člověk má. Ale takový zážitek…….A tak jsem do toho šla. S předstihem.
Asi před měsícem jsem nástin akce nadhodila Radkovi. Šlo vlastně o vylepšení a pozvednutí akce, kterou pravidelně nepravidelně svolával on. „Nemyslíš, že už je zase čas svolat starou gardu (rozuměj, členy bývalé pionýrské skupiny) ?“ „Taky už jsem nad tím uvažoval“, zněla odpověď. Vytasila jsem se s nápadem zabít dvě mouchy jednou ranou, tedy oslavit současně narozeniny mého muže a naše setkání, kterého se vždy účastnil dopředu neodhadnutelný počet lidí pozvednout o společné zpívánky a občerstvení, které vlastnoručně vyrobím a dodám. „Když to zorganizuješ…….“ A byly mně předány jakési nemnohé kontakty a pravomoce.
Zdravím, Tomáši.
Tento pátek od 18 hod. se uskuteční na Kamenci v Rubínu setkání staré gardy ze skupiny (i s hudebními nástroji). Důvodem, proč tentokrát obesílám členy já namísto Radka je, že můj muž (Křovák ) slaví kulatiny, takže tam bude jako hlavní atrakce – o čemž neví. Z tohoto důvodu donesu něco k zakousnutí. Budeme mít pro sebe salonek a pan majitel doufá, že pustíte chlup. Takže to bude jako u táboráku –bez táboráku. Přijďte nás i se ženou
hlasově podpořit.
Takto a podobně jsem po zabukování vhodných prostor obesílala někdejší spoluobyvatele pionýrské základny na Čermné, Pokud přišla odpověď, rychle ji zkopírovala a zprávu vymazala, neboť jsem se rozhodla, že to bude překvapení. Kdo neměl emaila, tomu jsem volala, případně vzkazovala, házela lístky do schránky apod.- kolik že lidí přijde jsem nevěděla ani omylem. Sladké dřevo na táborech držel kdekdo, ale kolik je těch, kteří dosud hrají a zpívají. Další neznámá. Pro jistotu jsem angažovala jednoho pejskaře ze sídliště, který coby rozvedený zálibu ve hře na kytaru nadále rozvíjel. Tedy, když jsem mu nesla zpěvníky našich písní, ujišťoval mně o tom slovy: „paní, pojďte dál, mám otevřené víno a pilně trénuju“. S díky jsem odmítla, že se nechám překvapit.
Napadali mně noví a noví kamarádi, ale ne vždy bylo mé pátrání po jejich současné adrese úspěšné. Začala jsem nakupovat proviant, v restauraci naštěstí neměli se studeným bufetem z domova problém a vymýšlet co připravit, kdy připravit a jak dopravit. Tedy, udělat tajně pohoštění pro pionýrský tábor ve dvoupokojovém bytě je opravdu na hlavu. Ještě, že už jsem v tom důchodu, takže to sfouknu, dokud bude můj muž v práci. Soused, kamarád, který byl do mých plánů zasvěcen slíbil uvolnit v inkriminovaný den vlastní lednici a zastat dovážkovou službu až na místo. Den D byl pátek. V úterý přišel můj muž s jobovkou, že čtvrtek a pátek má volno, takže se pojede na chalupu, kde je spousta práce. Usmlouvala jsem své vlastní pracovní nasazení na čtvrtek a on ať tam přespí a přijede v pátek domů na oběd. Snad to stihnu. Co šlo nakoupit dopředu už bylo doma, porůznu zašité a salámy, šunku a pečivo nakoupim ráno. A ve středu prosba dcery : „vezměte s sebou Toma, už zase smrká, tak ať je na vzduchu. A mohl by přespat a v pátek bys ho zavedla do školky“. Tom i děda byli pro. Čas se začínal smrskávat. Ve středu jsem ještě napekla jarní linecké tvary, dokud nikdo nebyl doma, pořádně vyvětrala a opět je dovedně zašila.
Ve čtvrtek jsem byla jak na trní. Večer jsme jeli s Tomem domů, Nera si manžel naštěstí na chalupě nechal (on se tam sám bojí, myslím si). Ráno rychle do školky a se třemi nákupními taškami domů. Když jsem je vytáhla do třetího patra, zničeně jsem dosedla. Pak postavila na kafe a převlékla se. Bylo přesně 9 hodin. A najednou zvuk otáčení klíčů v zámku a můj muž ve dveřích. A co já ? Přivítala jsem ho a souhlasně přikyvovala, když mně líčil, že mu tam bylo zima a tak se vrátil dříve. A šel zpátky do auta pro zbylé věci.
To byla moje chvíle ! Ani na okamžik mně nenapadlo to vzdát. Jelikož bydlíme v posledním patře, u schodiště jsou dvířka do spustě s žebříkem na střechu a nějakými krámy. Úžasný úkryt ! Takže, dosud nevybalený poslední nákup v taškách, okurky, paprika,hořčice, kečup, dvě mísy s bramborovým salátem, ryby, cibule, česnek, mixér, dózy, vejce, ubrousky, chladící box, igelitové pytlíky a tašky…………to vše bylo umístěno do té hnusné spustě než to manžel dvakrát obrátil do auta a zpět. Naštěstí řekl, že se půjde vyhřát pod sprchu a pak zalehne a já mu na oplátku oznámila, že mám domluvené kafe se sousedkou z vedlejšího vchodu. Souhlas.
Když začala téct voda, nastala moje chvíle. Potichu jsem odemkla vedlejší, sousedův byt a jala se přenášet vše ze spustě k němu do bytu. Už teď jsem se mu v duchu omlouvala za čurbes, který mu tam způsobím, bohužel byl to typický Monk, žijící ve sterilním prostředí. Ale jiná možnost nebyla. Pokud chci vše utajit, musím pohoštění vyrobit přímo v jeho bytě v čase, než bych vypila kafe s Jiřinkou. Běhala jsem po chodbě po špičkách a snažila se nezpůsobit hluk, neboť jsem si byla vědoma, že jsem v zorném poli při pohledu kukátkem z našeho bytu. Konečně jsem nesla poslední – kýbl se salátem (mísu jsem do něj z nedostatku prostoru položila a nyní nešla, mrcha, vytáhnout). V momentě, kdy jsem se octla za dveřmi, uslyšela jsem zvuk otvírajících se dveří našeho bytu. K dosud pootevřeným dveřím to měl můj muž čtyři kroky a já pouze dva. „Tomáši“, ozvalo se zpoza dveří přesně ve chvíli, kdy se mu s prásknutím zavřely před nosem. Ještě zaklepání na dveře a pak brblání, jak je možné, že jsou dveře do spustě otevřené. Nakonec se zavřely i dveře našeho bytu a já jen doufala, že jej nenapadne volat policajty, že je u souseda zloděj.
Vyrobit chlebíčky ze čtyř vek, pět druhů pomazánek a připravit vše k transportu mně zabralo dvě hodiny včetně hrubého úklidu. Bude to muset stačit. Doma mě čekal vyspinkaný brblající manžel, dožadující se oběda. „Jak může někdo pít kafe dvě hodiny……..“ Soused to ustál, duchapřítomně mému muži sdělil, že půjčil klíče od bytu kolegovi a jal se s povzdechem vysávat a uklízet. Posléze vše naskládal do auta (precizně jako Monk), nic nezapomněl – a téměř byl přistižen mým mužem – zase se minuli jen o fous.
Ani kamarádi nezklamali.
Dostavili se v pravý čas, na správné místo v přiměřeném počtu. A nad Kameneckým nebem se do prostoru na počest oslavence nesly tóny kytar a violonccela a z mnoha hrdel (jako před lety) :
„Jóó, žízeň je veliká,
život mi utíká,
nechte mně příjemně snít“…..
